Nečekaný host: Když se tchán nastěhuje a rodina se ocitne na hraně

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela klapnutí dveří a zahlédla siluetu jeho otce v předsíni. Pršelo, bylo už po deváté večer a náš dvoupokojový byt v paneláku na Jižním Městě byl plný dětského smíchu, hraček a mé únavy. Malý Matýsek konečně usnul a já doufala v pár minut klidu. Místo toho stál ve dveřích pan Zdeněk, Honzův otec, s igelitkou a výrazem člověka, který už nemá kam jít.

„Tati, pojď dál,“ řekl Honza tiše, ale já slyšela v jeho hlase napětí. Věděla jsem, že jejich vztah nikdy nebyl jednoduchý. Po smrti Honzovy maminky se Zdeněk uzavřel do sebe, začal pít a přišel o práci. Teď ho vyhodili z podnájmu. Nikdy jsem si nemyslela, že budeme muset řešit něco takového – že budeme mít doma dalšího dospělého člověka, navíc s tolika problémy.

„Dobrý večer, Jano,“ zamumlal Zdeněk a já jen kývla. V hlavě mi běžely otázky: Kde bude spát? Jak to zvládneme finančně? Co to udělá s Matýskem? A hlavně – co to udělá s námi dvěma?

První dny byly rozpačité. Zdeněk byl tichý, většinu času seděl u televize nebo koukal z okna na šedé paneláky. Honza se snažil být nápomocný, ale byl čím dál víc nervózní. Já jsem chodila do práce na poloviční úvazek do knihovny, Honza byl už třetí měsíc bez práce a peníze nám mizely pod rukama. Každý den jsem počítala drobné v peněžence a přemýšlela, co ještě můžeme omezit.

Jednou večer jsem zaslechla hádku z obýváku. „Tati, nemůžeš tady jen tak být! Musíš si něco najít! Pomoz nám aspoň s Matýskem nebo s nákupem!“ Honzův hlas byl zlomený. Zdeněk jen mávl rukou: „Já už na nic nemám sílu. Všechno je mi jedno.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Bylo mi Zdeňka líto – přišel o ženu, práci i domov. Ale zároveň jsem měla strach o naši rodinu. Začala jsem být podrážděná, hádala jsem se s Honzou kvůli maličkostem. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč to musíme řešit my?“ vyčetla jsem mu jednou v kuchyni.

Honza mlčel dlouho, pak jen zašeptal: „Je to můj táta. Nemůžu ho nechat na ulici.“

Matýsek začal být neklidný. V noci se budil s pláčem, přes den byl protivný. Jednou mi řekl: „Maminko, proč je děda smutný?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Zdeněk se postupně začal propadat do apatie. Přestal chodit ven, někdy celé dny nepromluvil ani slovo. Jednou jsem ho našla v kuchyni s lahví rumu. „Tohle doma nechci!“ vykřikla jsem a vytrhla mu ji z ruky.

„Co ode mě chcete?“ zařval na mě poprvé od svého příchodu. „Všichni mě jen soudíte! Nikdo nevíte, jaké to je přijít o všechno!“

Rozplakala jsem se. Bylo toho moc – práce, dítě, peníze, teď ještě tohle. Honza mě objal a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. „Nevím, jak to zvládneme,“ šeptala jsem mu do ramene.

Začali jsme hledat pomoc – volali jsme na úřad práce kvůli Zdeňkovi, zjišťovali jsme možnosti sociálních dávek. Já sama jsem začala chodit k psycholožce, protože jsem cítila, že už to sama nezvládnu.

Jednoho dne přišel Zdeněk domů z procházky a řekl: „Našel jsem si brigádu v Lidlu na skladě.“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem v jeho očích viděla jiskru naděje.

Situace se začala pomalu zlepšovat. Zdeněk chodil do práce, doma byl klidnější. Honza si našel krátkodobou práci jako řidič rozvozu jídla. Já jsem se snažila být trpělivější – s Matýskem i s Honzou.

Ale stopy zůstaly. Důvěra mezi mnou a Honzou byla narušená – měla jsem pocit, že mi neříká všechno, že některé věci řeší za mými zády. Často jsme se hádali kvůli maličkostem: kdo koupí mléko, kdo uklidí koupelnu, kdo půjde s Matýskem ven.

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni tři – já, Honza i Zdeněk – a mlčky jsme jedli večeři. Matýsek si hrál na koberci s autíčky. Najednou Zdeněk řekl: „Děkuju vám… že jste mě nenechali být úplně sám.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za celou dobu jsem cítila opravdové pochopení. Možná jsme všichni trochu rozbití, ale pořád jsme rodina.

Někdy si říkám: Kolik toho ještě vydržíme? A kde je ta hranice mezi pomocí druhému a ochranou sebe sama? Co byste udělali vy na mém místě?