Nenechám si vzít svůj domov kvůli cizím chybám – příběh Jitky a jejího boje za vlastní život

„Jitko, musíš to pochopit! Když prodáš ten byt, zachráníš celou naši rodinu!“ křičela na mě tchyně v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě. Její hlas rezonoval mezi hrnci a talíři, které jsem právě sklízela ze stolu. Manžel Petr stál opodál, díval se do země a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.

Byt byl můj. Koupila jsem ho dávno před svatbou, ještě když jsem pracovala jako zdravotní sestra v Motole. Každou korunu jsem šetřila, abych měla něco svého. Když jsem si Petra brala, nikdy mě nenapadlo, že by někdy někdo mohl chtít, abych se ho vzdala. Ale teď tu stála jeho matka, paní Novotná, a žádala mě, abych prodala svůj domov kvůli dluhům jeho bratra Radka.

„Jitko, prosím tě,“ ozval se Petr tiše. „Radek je v průšvihu. Když mu nepomůžeme, přijde o všechno.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Co my? Máme přijít o střechu nad hlavou kvůli někomu jinému?“

Tchyně se na mě podívala s opovržením. „Vždyť jste rodina! Rodina si má pomáhat.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Vždycky jsem byla ta hodná Jitka, která ustupuje a snaží se všem vyhovět. Ale tentokrát to bylo jiné. Byt byl jediná jistota, kterou jsem měla. A teď mi ji chtěli vzít.

Celou noc jsem nespala. Petr ležel vedle mě a předstíral spánek. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou rodinou. Ale já už nemohla dál ustupovat.

Ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V šatně jsem potkala kolegyni Alenu. „Co se děje? Vypadáš hrozně,“ zeptala se mě starostlivě.

„Chtějí po mně, abych prodala byt kvůli dluhům Petrova bratra,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

Alena mě objala. „To nemůžeš udělat! To je tvoje! Musíš si stát za svým.“

Její slova mi zněla v hlavě celý den. Když jsem večer přišla domů, čekala tam na mě celá Petrova rodina – tchyně, tchán i Radek s manželkou. Seděli v obýváku a čekali na můj ortel.

„Jitko, prosím tě,“ začal Radek. „Já vím, že jsem to zvoral. Ale když prodáš byt, všechno se vyřeší.“

Podívala jsem se na Petra. Mlčel.

„A co když neprodám?“ zeptala jsem se tiše.

Tchyně se rozčílila: „Tak nás všechny zničíš! To chceš?“

V tu chvíli jsem poprvé v životě řekla nahlas to, co jsem cítila: „Neprodám. Ten byt je můj domov. A já už nechci žít podle toho, co chtějí ostatní.“

Nastalo ticho. Tchyně vstala a práskla dveřmi. Radek se rozbrečel. Petr mě objal – poprvé po dlouhé době.

Další dny byly peklo. Tchyně mi volala každý den a vyčítala mi sobectví. Petr byl zamlklý a doma panovalo napětí. V práci jsem byla jako tělo bez duše.

Jednou večer přišla Alena na návštěvu s lahví vína. Seděly jsme na balkoně a dívaly se na světla Prahy.

„Víš, Jitko,“ řekla tiše, „musíš si chránit svoje hranice. Jinak tě všichni převálcují.“

Měla pravdu. Začala jsem chodit k psycholožce a učila se říkat ne. Bylo to těžké – měla jsem pocit viny, že ničíme rodinu. Ale zároveň jsem cítila úlevu.

Petr nakonec pochopil, že nemůžu obětovat všechno kvůli jeho bratrovi. Začal si hledat druhou práci, abychom měli rezervu. Tchyně se mnou přestala mluvit – alespoň na čas.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a on mi řekl: „Promiň, že jsem tě do toho tlačil. Měl jsem stát za tebou.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době cítila klid.

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct dost – i když to bolí. Nenechám si vzít svůj život kvůli cizím chybám.

A tak se ptám: Kolikrát jste museli říct ne své rodině? A stálo to za to?