Odhalení, které mi převrátilo život: Příběh Jany a Karla

„Kdo je ta Alena?“ slyším svůj vlastní hlas, který se mi třese, když stojím v kuchyni a dívám se na Karla, jak si v předsíni zouvá boty. Jeho pohled se na okamžik zarazí, pak se rychle stáhne do obvyklé masky klidu. Ale já už vím, že něco není v pořádku. Včera večer jsem omylem zahlédla zprávu na jeho mobilu – nebyla to žádná pracovní záležitost, jak by si člověk mohl myslet. Byla to zpráva plná smajlíků a slov, která mezi manželi po čtyřiceti letech už dávno nepadnou.

„Alena? To je kolegyně z práce, víš přece, že teď máme ten projekt…“ odpovídá Karel a odkládá tašku. Snaží se znít nenuceně, ale já slyším ten podtón – nervozitu, kterou nikdy předtím neměl. V tu chvíli se mi v hlavě rozjíždí kolotoč myšlenek. Vždycky jsem si myslela, že jsme s Karlem silný tým. Prošli jsme spolu tolika věcmi – výchovou dvou dětí, hypotékou na byt v Modřanech, jeho nemocí před pěti lety. Nikdy jsem nepochybovala o jeho věrnosti. A teď mám pocit, že se mi pod nohama rozpadá půda.

Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. Děti už dávno bydlí samy, vnoučata vídáme jen o víkendech. Karel je poslední roky často v práci nebo na služebních cestách – aspoň to říká. Já jsem v důchodu a starám se o zahrádku a domácnost. Najednou mi připadá, že jsem mu začala být na obtíž. Že jsem zestárla a on hledá něco nového. Snažím se zahnat ty myšlenky, ale nejde to.

Večer sedíme u televize. Karel sleduje zprávy, já předstírám zájem o křížovku. V hlavě mi běží všechny možné scénáře. Mám mu věřit? Nebo mám začít pátrat? Vzpomenu si na naši svatbu v roce 1982 – jak jsme byli mladí a plní ideálů. Jak jsme si slibovali věrnost v dobrém i zlém. A teď tu sedíme jako dva cizinci.

Další den ráno nemůžu spát. Vstanu dřív než Karel a jdu do kuchyně uvařit kávu. Najednou slyším jeho mobil vibrovat na stole. Dívám se na něj – na displeji svítí jméno Alena. Srdce mi buší až v krku. Vím, že bych neměla číst cizí zprávy, ale nemůžu si pomoct. Opatrně vezmu telefon do ruky a přečtu si pár řádků: „Děkuju za včerejšek, bylo to moc fajn. Už se těším na příště.“

Zamrazí mě po celém těle. Je to jasné? Nebo si jen něco namlouvám? Karel přichází do kuchyně a vidí mě s jeho telefonem v ruce. „Co to děláš?“ zeptá se ostřeji, než je u něj zvykem.

„Potřebuju vědět pravdu,“ odpovím tiše.

Následuje dlouhé ticho. Karel si sedne ke stolu a chvíli mlčí. Pak začne vysvětlovat – prý je Alena jen kamarádka z práce, prý spolu byli na služební večeři s kolegy. Prý nic víc. Ale já mu nevěřím. Vidím mu to na očích.

Začínáme se hádat. Vyčítám mu všechno – že mi lže, že mě zanedbává, že už pro něj nejsem dost dobrá. On zase říká, že jsem žárlivá a že si všechno jen namlouvám. Slova létají vzduchem jako šípy. Nakonec Karel práskne dveřmi a odejde z bytu.

Sedím sama v kuchyni a brečím jako malá holka. Připadám si ponížená a zrazená. Co mám dělat? Zavolat dceři? Svěřit se kamarádce? Nebo to všechno nechat být a dělat, že se nic nestalo?

Další dny jsou jako zlý sen. Karel chodí domů později než obvykle, skoro spolu nemluvíme. Já se snažím najít smysl ve všedních věcech – zalévám kytky, vařím obědy pro jednoho, chodím na procházky do parku. Ale pořád mě to bolí.

Jednou večer mi zavolá dcera Petra: „Mami, co se děje? Táta je nějaký divný.“ Nechci ji zatěžovat svými starostmi, ale nakonec jí všechno povím. Petra mě vyslechne a pak řekne: „Mami, musíš si s tátou promluvit narovinu. Takhle to dál nejde.“

Sbírám odvahu několik dní. Nakonec jednoho večera sedíme s Karlem u stolu naproti sobě. „Karle,“ začnu opatrně, „já už takhle dál nemůžu žít.“

Karel sklopí oči a dlouho mlčí. Pak mi řekne pravdu – s Alenou opravdu něco měl, ale prý to nic neznamenalo. Prý byl jen zmatený a cítil se osamělý po všech těch letech rutiny.

Nevím, jestli mu dokážu odpustit. Bolí to strašně moc. Ale zároveň si uvědomuju, že nechci zahodit celý náš společný život kvůli jednomu selhání. Rozhodnu se dát nám ještě šanci – ale jen pokud budeme oba upřímní.

Začínáme chodit na manželskou terapii do poradny na Smíchově. Není to lehké – někdy mám chuť všechno vzdát a odejít. Ale pomalu se učíme znovu spolu mluvit a hledat cestu zpátky k sobě.

Někdy večer sedím sama na balkoně a přemýšlím: Proč lidé lžou těm, které milují nejvíc? A dá se vůbec ztracená důvěra někdy úplně obnovit?