Peněženka Karla a moje vězení: Příběh manželství bez svobody

„Kam jdeš? A proč ti to tak trvá? Víš, kolik stojí máslo?“ Karlův hlas mě znovu bodl jako nůž. Stála jsem v předsíni s taškou v ruce, klíče se mi třásly mezi prsty. „Jen do obchodu, Kájo. Chceš něco speciálního?“ snažila jsem se znít klidně, ale v hrudi mi bušilo srdce. „Speciálního? Speciální je, když neutratíš víc než dvě stovky! A nezapomeň mi přinést účtenku.“

Tak začínal skoro každý můj den už dvanáct let. Jmenuji se Ivana Novotná a kdysi jsem si myslela, že láska znamená bezpečí. Když jsem si Karla brala, byl to milý, pozorný muž. Pracoval jako účetní v malé firmě v Plzni, já učila na základce. První roky byly skoro idylické – společné výlety na Šumavu, večery u televize, smích. Pak přišly děti – nejdřív Tomášek, pak Anička. A s nimi i změna.

Karel začal být nervózní, podrážděný. Každou korunu obracel v ruce, kontroloval moje nákupy, účtenky schovával do šuplíku a večer je procházel. „Proč jsi koupila tu drahou šunku? Nestačí ti obyčejná?“ ptal se mě před dětmi. Přestala jsem si kupovat cokoliv pro sebe – nové tričko, knížku, dokonce i kávu v automatu ve škole. Všechno bylo moc drahé.

Jednou jsem přišla domů později – kolegyně slavila narozeniny a já se zdržela o půl hodiny déle. Doma mě čekal Karel s ledovým pohledem. „Kde jsi byla? S kým? Víš, že děti čekaly na večeři?“ Snažila jsem se vysvětlit, že to bylo jen krátké posezení, ale on mi nevěřil. Od té doby jsem raději nikam nechodila.

Moje kamarádky se postupně vytratily. „Ivano, proč už nechodíš na naše setkání?“ ptala se mě jednou Petra na chodbě školy. „Nemůžu… doma je toho moc,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem se bála Karlovy reakce.

Nejhorší byly večery. Děti spaly a Karel seděl u stolu s peněženkou a blokem. „Kolik jsi dnes utratila? Ukaž účtenky.“ Někdy jsem zapomněla na drobnost – třeba rohlík pro Tomáška cestou ze školky. „Lžeš mi! Co ještě přede mnou tajíš?“ křičel a já cítila, jak se propadám do černé díry.

Jednou jsem našla odvahu a řekla: „Kájo, proč mi nevěříš? Jsme rodina.“ On se jen zasmál: „Rodina? Rodina je o pořádku a disciplíně. Ty jsi rozhazovačná.“

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná má pravdu? Možná neumím hospodařit? Ale když jsem viděla Aničku, jak se bojí zeptat na nový penál do školy, nebo Tomáška, který si raději nechal rozbité boty, protože věděl, že táta bude křičet… něco ve mně prasklo.

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná: „Mami, holky se mi smály, že mám staré boty.“ Objala jsem ji a slíbila jí nové – i kdybych měla Karlovi lhát. Druhý den jsem šla do obchodu a koupila jí krásné červené tenisky. Když to Karel zjistil, byl vzteky bez sebe. „Tohle jsi neměla právo udělat! Já rozhoduju o penězích!“ řval tak hlasitě, že sousedka dole bouchala na strop.

Ten večer jsem seděla v kuchyni a brečela. Přemýšlela jsem o rozvodu – ale co děti? Kam bych šla? Měla bych vůbec sílu začít znovu?

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem schovávala všechny své pocity – strachy i malá vítězství. Jednou jsem napsala: „Dneska jsem se usmála na prodavačku a ona mi úsměv vrátila.“ Bylo to nicotné, ale pro mě obrovské.

Jednoho dne přišla do školy nová kolegyně Jana. Byla veselá, otevřená a hned si mě oblíbila. Pozvala mě na kávu po práci. Váhala jsem – co když to Karel zjistí? Ale pak jsem šla. Povídaly jsme si celé dvě hodiny a já cítila, jak se mi vrací barvy do života.

Jana poznala, že něco není v pořádku. „Ivano, proč se pořád omlouváš? Proč se bojíš říct svůj názor?“ ptala se mě jednou přímo. Rozplakala jsem se jí do ramene a všechno jí řekla.

„Tohle není normální,“ řekla rozhodně Jana. „Máš právo žít svobodně.“

Začala mě podporovat – pomohla mi najít právníka i psycholožku. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem jednoho večera sbalila dětem věci a odešla k Janě domů.

Karel zuřil – volal mi desítkykrát denně, psal výhružné SMSky. Ale já už byla rozhodnutá. Děti byly zmatené a smutné, ale postupně pochopily, že doma je teď klidněji.

Rozvod byl těžký – soudy, výslechy dětí, pohledy sousedů… Ale poprvé po letech jsem mohla jít s dětmi na zmrzlinu bez strachu z výčitek.

Dnes žijeme v malém bytě na Slovanech. Nemáme moc peněz, ale máme svobodu. Děti se smějí častěji a já se učím znovu věřit sama sobě.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrníčkem čaje a přemýšlím: Jak je možné, že člověk vydrží tolik let v kleci? Kolik žen kolem nás žije podobný příběh – a bojí se udělat první krok?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je lepší zůstat kvůli dětem – nebo odejít kvůli sobě?