Po 35 letech manželství jsme se ocitli před rozvodem: Jak se může rozpadnout i to, co vypadalo neotřesitelně

„Tak co, Marie, už zase zapomněla, kde jsi nechala klíče?“ Karel stál ve dveřích našeho bytu na pražském sídlišti a jeho hlas byl ostřejší než obvykle. V ruce držel vodítko od psa, kterého nám svěřila dcera na víkend. Bylo to poprvé, co jsme měli v bytě někoho jiného než sebe navzájem – a možná právě to všechno spustilo.

„Nezapomněla jsem, jen jsem je nemohla najít,“ odsekla jsem podrážděně a snažila se vylovit klíče z kabelky mezi kapesníky a starými účtenkami. Pes, Max, mezitím netrpělivě škrábal na dveře a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí napětí. Bylo to směšné – dvě stárnoucí osoby a pes, který byl jediným svědkem našeho tichého boje.

Když děti odjely slavit Den díkůvzdání s přáteli (ano, i u nás už se slaví všechno možné), zůstali jsme s Karlem sami. Byt byl najednou příliš velký a ticho mezi námi příliš hlasité. Seděli jsme naproti sobě u stolu, každý s vlastním hrnkem čaje. Max ležel pod stolem a občas zvedl hlavu, jako by čekal, že někdo z nás něco řekne.

„Pamatuješ, jak jsme sem poprvé přišli?“ zeptala jsem se tiše. Karel jen pokrčil rameny. „To už je dávno.“

A bylo. Třicet pět let společného života – děti, dovolené na Šumavě, hádky kvůli penězům i smích nad starými vtipy. Ale poslední roky jsme spolu spíš jen žili než žili spolu. Každý den stejný rituál: ráno káva, odpoledne procházka do Lidlu, večer televize. Slova mezi námi řídla jako voda v řece během sucha.

Ten víkend s Maxem byl jiný. Najednou jsme museli spolupracovat – kdo ho vyvenčí, kdo mu dá najíst, kdo utře loužičku v předsíni. A právě tehdy jsem si všimla, jak moc jsme si odcizili. Karel mi vyčítal každou drobnost: „Zase jsi zapomněla koupit granule? Proč jsi ho nechala na gauči?“ Já zase jemu: „Nemůžeš být chvíli milej? Vždyť je to jen pes!“

V neděli večer, když si pro Maxe přijela dcera s manželem, seděla jsem na gauči a dívala se na Karla. On se díval do stolu. Děti si ničeho nevšimly – nebo možná ano a jen dělaly, že nevidí.

Další týdny byly ještě horší. Každý den jsme se hádali kvůli maličkostem: kdo zapomněl zaplatit elektřinu, kdo nevyvětral ložnici, kdo nechal otevřenou lednici. Jednou večer jsem Karla přistihla, jak si balí věci do tašky.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ odpověděl tiše. „Možná k Honzovi na chalupu. Potřebuju být chvíli sám.“

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a cítila jsem se prázdná. Jako by mi někdo vyrval kus srdce. Vždyť jsme spolu byli celý život! Jak může najednou odejít?

Začali jsme spolu mluvit už jen přes SMS nebo krátké vzkazy na stole: „Nakup mléko.“ „Zavři okno.“ „Jsem u doktora.“

Jednoho dne přišel domů s papíry od právníka.

„Chceš to taky podepsat?“ zeptal se bez emocí.

Podívala jsem se na něj a poprvé po letech jsem v jeho očích neviděla nic – žádný hněv, žádnou lásku, jen únavu.

„A co děti?“ zašeptala jsem.

„Jsou dospělé. Mají svůj život.“

Podepsala jsem to. Ruce se mi třásly a měla jsem pocit, že podepisuju vlastní rozsudek.

Dny po rozvodu byly nejhorší v mém životě. Najednou jsem byla sama v bytě plném vzpomínek – fotky dětí na stěně, staré hrníčky z dovolené v Krkonoších, Karlovy knihy v knihovně. Každý kout mi připomínal něco krásného i bolestného.

Začala jsem chodit na procházky sama. Občas jsem potkala sousedku Janu a ta se mě ptala: „Kde máš Karla?“ Jen jsem pokrčila rameny a rychle šla dál.

Jednou večer mi zavolala dcera: „Mami, nechceš přijet na víkend k nám? Kluci by tě rádi viděli.“

Přijela jsem. Seděli jsme u stolu, smáli se a já si uvědomila, že život jde dál – i když bolí.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Bylo to všechno zbytečné? Nebo je lepší být sám než žít vedle někoho jako cizinec?

Co myslíte vy? Má cenu bojovat za vztah i po tolika letech? Nebo je lepší odejít a začít znovu – i když už je člověk starý?