Pod jednou střechou: Když je rodičovství těžší, než jsem čekala

„Proč zase brečí? Kláro, už je to potřetí za noc!“ Petrův hlas se nese tmavým bytem jako ostrý nůž. Sedím na kraji postele, v ruce držím Tomáška, který se kroutí a křičí, jako by ho něco bolelo. V očích mě pálí slzy i únava. „Nevím, co s ním je! Dělám, co můžu!“ vyhrknu zoufale. Petr si povzdechne a otočí se ke zdi. V tu chvíli mám chuť utéct. Jenže kam? Všude je ticho, jen Tomášek pláče a já mám pocit, že selhávám.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít dítě tak brzy. Bylo mi teprve dvacet šest, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Petr byl nadšený – aspoň to říkal. Já měla strach. Práce v účetní firmě mě bavila, měla jsem plány, chtěla jsem cestovat, poznat svět. Najednou jsem ale seděla v panelákovém bytě na Jižním Městě a místo plánování dovolené jsem počítala pleny a minuty spánku.

První týdny po porodu byly jako mlha. Všichni říkali, jak je mateřství krásné, ale já cítila jen prázdno a únavu. Máma mi volala každý den: „Klárko, musíš být silná! Všichni to zvládli, zvládneš to taky.“ Jenže já nezvládala nic. Petr chodil domů později a později. „Musím do práce,“ říkal. Ale já věděla, že utíká. Před Tomáškem. Přede mnou.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na svůj odraz v okně. Vlasy mastné, kruhy pod očima, tričko od mléka. „Tohle jsem já?“ ptala jsem se sama sebe. Petr přišel domů a ani se na mě nepodíval. „Máš něco k jídlu?“ zeptal se bez zájmu. Mlčky jsem mu podala talíř s polévkou. „Můžeš mi aspoň jednou poděkovat?“ vybuchla jsem najednou. „Já tady celý den makám a ty…“ „Já taky makám!“ skočil mi do řeči. „Ale aspoň nejsem celý den doma!“

Ta slova mě bodla do srdce. Doma? To jako že nic nedělám? Že starat se o dítě není práce? V noci jsem nemohla spát – ne kvůli Tomáškovi, ale kvůli tomu, co řekl. Druhý den jsem zavolala mámě a rozbrečela se do telefonu. „Klárko, musíš si s Petrem promluvit,“ radila mi. Ale jak? Když jsme spolu byli sami, bylo mezi námi ticho husté jako smog nad Prahou.

Jednoho dne přišla tchyně na návštěvu. „Klárko, Tomášek má studené nožičky! Musíš ho víc oblékat!“ začala hned ve dveřích. Snažila jsem se usmát, ale uvnitř mě to vřelo. Každý měl nějakou radu – jak kojit, jak uspávat, co dělat líp. Nikdo se mě ale nezeptal: „Jak ti je?“

Začala jsem být podrážděná na všechny kolem sebe – na Petra, na mámu, na tchyni i na Tomáška. Jednou večer jsem ho položila do postýlky a šla do koupelny. Zavřela jsem dveře a sesunula se na zem. Plakala jsem tak tiše, aby mě nikdo neslyšel. Přemýšlela jsem, jestli nejsem špatná máma.

Jednoho rána mi Petr oznámil: „Odpoledne přijdu později, mám poradu.“ Jenže večer mi kamarádka poslala fotku – Petr seděl v hospodě s kolegy. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepřekvapilo. Ale spíš mě to zlomilo. Když přišel domů, čekala jsem ho v kuchyni.

„Proč jsi mi lhal?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se zarazil a chvíli mlčel. „Nevím… prostě… potřeboval jsem vypnout.“

„A já ne?“ vyhrkla jsem.

Chvíli bylo ticho.

„Kláro… já už nevím, jak ti pomoct,“ řekl nakonec.

„Nikdy jsi to ani nezkusil,“ odpověděla jsem.

Ten večer jsme spolu poprvé po dlouhé době mluvili otevřeně – o strachu, únavě i o tom, že máme pocit, že jsme každý sám. Bylo to těžké a bolelo to víc než všechny hádky předtím.

Začala jsem chodit k psycholožce na polikliniku v Modřanech. Poprvé mi někdo řekl: „Tohle je normální. Nejste špatná máma.“ Pomalu jsem začala znovu dýchat.

Petr se snažil víc pomáhat – někdy nešikovně, někdy s humorem sobě vlastním („Kláro, kde jsou ty zatracený dudlíky?!“), ale snažil se. Začali jsme si plánovat malé radosti – procházku ve Stromovce nebo kafe na balkoně.

Není to dokonalé. Někdy mám pořád pocit viny nebo strachu. Ale už vím, že nemusím být supermáma ani supermanželka.

Občas si říkám: Proč je tak těžké přiznat si slabost? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami? Co myslíte vy – je v pořádku říct si o pomoc?