Postavili jsme chalupu pro vnoučata. Teď je dcera nechce vozit – co jsme udělali špatně?

„Mami, já nevím, jestli to letos zvládneme,“ ozvalo se z telefonu. V kuchyni voněla káva, slunce se opíralo do oken a já cítila, jak mi srdce padá do žaludku. „Ale proč, Jitko? Vždyť děti se tu loni smály od rána do večera! Postavili jsme tu chalupu hlavně kvůli nim…“ hlas se mi zlomil. Na druhém konci bylo ticho.

Vzpomínám si na loňské léto, jako by to bylo včera. Malý Honzík běhal bosý po trávě, Terezka se houpala na houpačce, kterou jsem s Karlem věšela na starou jabloň. Smáli se, křičeli, hráli si na schovávanou mezi smrčky. Karel seděl na lavičce a říkal: „Tohle je to štěstí, co jsme si přáli.“

Chalupu jsme stavěli tři roky. Každý víkend jsme jezdili z Prahy do Podkrkonoší, tahali cihly, natírali ploty, hádali se kvůli barvě okenic. Když už jsem nemohla, Karel mě objal: „Dělejme to pro děti. Pro vnoučata.“ A já věřila, že až bude hotovo, bude to místo rodinného štěstí.

Jenže letos je všechno jinak. Jitka najednou nemá čas. „Honza má fotbalový tábor, Terezka baletní soustředění…“ vymlouvá se. Ale já cítím, že je za tím něco víc. Když přijeli naposledy, byla nervózní. Pořád koukala na mobil, mračila se na Karla kvůli každé maličkosti. „Tati, nemůžeš jim dávat tolik sladkostí!“ „Mami, proč je necháváš běhat bosé? Můžou nastydnout!“

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Jitkou a jejím mužem Petrem na verandě. „Tvoje máma si myslí, že všechno ví nejlíp,“ sykl Petr. „A tvůj táta pořád poučuje Honzu…“ Jitka jen povzdechla: „Jsou to naši rodiče.“

Od té doby už nebylo nic jako dřív. Když jsem volala Jitce, byla odměřená. „Uvidíme… Je toho teď moc.“ Přitom vím, že mají volno. Vidím fotky z aquaparku na Facebooku, z výletu do ZOO… Ale k nám už ne.

Karel se tváří, že ho to netrápí. „Nech je být. Mají svůj život.“ Ale já v noci nemůžu spát. Sedím u okna a dívám se na prázdnou houpačku. Pro koho jsme to všechno dělali? Proč nás najednou nepotřebují?

Začala jsem pochybovat o sobě. Byla jsem moc přísná? Moc starostlivá? Nebo jsem Jitku dusila svými radami? Vždycky jsem chtěla být tou babičkou, ke které se děti těší… Ale možná jsem byla spíš ta, před kterou mají strach něco říct.

Jednou jsem to nevydržela a zavolala Jitce znovu: „Prosím tě, řekni mi pravdu. Proč už k nám nechcete jezdit?“ Chvíli bylo ticho a pak zašeptala: „Mami, já už nemůžu poslouchat ty výčitky… Jak vychováváme děti špatně, jak je rozmazlujeme nebo naopak zanedbáváme… Petr už k vám nechce jezdit vůbec.“

Zamrazilo mě. Vždyť já jen chtěla pomoct! Jen jsem chtěla poradit… Ale možná jsem opravdu překročila hranici.

Začala jsem si všímat detailů – jak Jitka vždycky ztuhla, když jsem řekla: „Za nás to bylo jinak…“ Jak Petr protočil oči pokaždé, když Karel začal vyprávět o svém dětství na vesnici.

Možná jsme opravdu moc tlačili na pilu. Chtěli jsme jim předat naše hodnoty – lásku k přírodě, k jednoduchosti, ke společným chvílím bez mobilů a tabletů. Ale oni žijí jinak. Mají svůj svět plný aktivit, plánů a technologií.

Teď sedím na verandě, dívám se do zahrady a slyším jen šumění větru v korunách stromů. Chalupa je krásná – ale prázdná.

Karel přijde a sedne si vedle mě: „Neplač už kvůli tomu.“

„Ale já nevím, jak to napravit,“ šeptám.

„Možná musíme nechat věci plynout,“ řekne tiše.

Ale jak mám nechat plynout něco, co bolí až do morku kostí?

Možná jsme opravdu udělali chybu. Možná jsme chtěli moc. Možná jsme zapomněli naslouchat.

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat o rodinné vztahy za každou cenu – nebo je lepší nechat děti žít po svém a doufat, že se jednou vrátí?