První den v nové škole: Jak jsem našel odvahu podat ruku

„Proč mě prostě nemůžou nechat být?“ šeptal jsem si pro sebe, když jsem stál u vchodu do nové školy na pražském sídlišti. Mamka mě ráno objala, ale její úsměv byl nucený. Věděl jsem, že má strach stejně jako já. Všechno bylo nové – třída, učitelé, dokonce i vůně školní jídelny byla jiná než na staré škole v Brně. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly, když jsem si hledal místo v lavici. Nikdo si mě nevšímal.

O velké přestávce jsem šel ven na školní dvůr. Snažil jsem se tvářit nenápadně, ale stejně jsem cítil pohledy ostatních dětí. Najednou jsem uslyšel tichý vzlyk. Otočil jsem se a uviděl holku sedící sama na lavičce pod stromem. Měla světlé vlasy spletené do copu a tváře mokré od slz. Chvíli jsem váhal – co když mě pošle pryč? Ale něco ve mně mi nedalo pokoj.

„Ahoj… jsi v pohodě?“ zeptal jsem se tiše.

Dívka se na mě podívala, oči červené a nateklé. „Ne… vůbec ne,“ zašeptala.

Posadil jsem se vedle ní. „Já jsem Tomáš. Jsem tu dneska poprvé.“

Chvíli mlčela, pak si otřela slzy hřbetem ruky. „Já jsem Klára. Nikdo se se mnou nebaví. Všichni si myslí, že jsem divná.“

V tu chvíli mi bylo jasné, že nejsme tak odlišní. I já měl strach, že mě ostatní nepřijmou. „Víš co? Já taky nikoho neznám. Můžeme být divní spolu.“

Klára se slabě usmála. „To by bylo fajn.“

Z dálky jsme slyšeli smích skupinky kluků z vyšší třídy. Jeden z nich, Petr, se na nás podíval a zavolal: „Hele, podívejte se na ty dva zoufalce!“ Ostatní se začali smát.

Cítil jsem, jak mi hoří tváře studem a vztekem zároveň. Klára sklopila hlavu a znovu se rozplakala.

„Nevšímej si jich,“ řekl jsem jí tiše, i když mě to samotného bolelo.

Po přestávce jsme šli zpátky do třídy. Učitelka paní Novotná si nás všimla a zavolala si nás k sobě. „Je všechno v pořádku?“ ptala se starostlivě.

Klára jen zavrtěla hlavou. Já jsem polkl a řekl: „Někteří spolužáci nejsou moc milí.“

Paní Novotná si povzdechla. „To mě mrzí. Ale víte co? Zkuste dneska spolupracovat při skupinové práci. Třeba zjistíte, že nejste sami.“

Seděli jsme s Klárou v jedné skupině a postupně se k nám přidaly další dvě holky – Jana a Monika. Nejdřív byly odtažité, ale když viděly, jak Klára umí krásně kreslit a já rychle počítám příklady, začaly se s námi bavit.

Doma jsem o tom všem vyprávěl mamce u večeře. „Mami, proč jsou děti někdy tak zlé?“

Mamka si povzdechla a pohladila mě po vlasech. „Někdy mají samy strach nebo jim doma není dobře. Ale to neznamená, že to musíš snášet.“

Druhý den ráno jsem měl žaludek jako na vodě, ale těšil jsem se na Kláru. Ve třídě už na mě mávala z lavice. Petr s kluky nás zase pošťuchovali na chodbě, ale tentokrát jsme šli dál a nevšímali si jich.

O velké přestávce jsme seděli s Klárou a Janou na lavičce a povídali si o tom, co máme rádi. Klára vyprávěla o svém psovi Maxovi a Jana o tom, jak hraje na klavír.

Najednou k nám přišla paní Novotná s celou třídou za zády. „Dneska bych chtěla mluvit o tom, jak je důležité být k sobě laskaví,“ začala. „Všimli jste si někdy někoho smutného? Co byste udělali?“

Petr se ušklíbl: „Já bych mu řekl, ať nebrečí.“

Paní Novotná se zamračila: „A myslíš, že by mu to pomohlo?“

Ticho.

Zvedl jsem ruku. „Já myslím, že je lepší si k němu sednout a zeptat se ho, co ho trápí.“

Klára se na mě usmála a Jana přikývla.

Ten den jsme poprvé cítili, že nejsme neviditelní. Někteří spolužáci za námi přišli a ptali se nás na věci do školy nebo jen tak povídali.

Doma jsem večer seděl u stolu s taťkou a ptal se ho: „Tati, byl jsi někdy ve škole sám?“

Taťka chvíli mlčel a pak řekl: „Byl. A vím, jak je těžké najít odvahu někoho oslovit. Ale když to uděláš, můžeš změnit nejen jeho den, ale i svůj.“

Uběhl týden a já už nebyl ten nový kluk bez kamarádů. S Klárou jsme začali chodit spolu do družiny a Jana nás pozvala na oslavu narozenin.

Jednou jsme šli s Klárou domů a ona mi řekla: „Díky tobě už se nebojím chodit do školy.“

Usmál jsem se: „Já díky tobě taky ne.“

Ale pořád mi vrtá hlavou – proč je pro některé lidi tak těžké být laskaví? A co kdyby každý z nás zkusil podat ruku někomu, kdo ji potřebuje? Co by se změnilo?