Stín mezi námi: Příběh přátelství na hraně trpělivosti

„Zase nemáš cukr? To už je potřetí tento týden, Marie!“ vyhrkla jsem, když stála ve dveřích mé kuchyně, zpocená a s nervózním úsměvem. V ruce držela prázdnou misku a já cítila, jak mi stoupá krev do hlavy. Venku bylo dusno, slunce pálilo do oken a v domě se šířil pach pečeného chleba, který jsem právě vytáhla z trouby.

Marie byla moje sousedka už osm let. Když jsme se s manželem Petrem přistěhovali do této malé středočeské vesnice, byla první, kdo nám přinesl bábovku a nabídl pomoc s vybalováním. Naše děti – můj Honzík a její Tomášek – si okamžitě padly do oka a od té doby byli nerozluční. Jenže Marie měla zvláštní zvyk – neustále něco potřebovala. Jednou to byl cukr, jindy vajíčka, pak zase mouka nebo dokonce prací prášek. Zpočátku jsem to brala jako projev sousedské soudržnosti, ale poslední měsíce jsem měla pocit, že už to není normální.

„Promiň, Jano,“ špitla Marie a sklopila oči. „Tomášek chtěl bábovku a já zjistila, že mi došel cukr. V obchodě už zavřeli.“

Vzdychla jsem a podala jí půl kila cukru. „Ale příště mi dej aspoň vědět dopředu, prosím tě.“

Marie se usmála, poděkovala a zmizela stejně rychle, jako přišla. Zůstala jsem stát u kuchyňské linky a cítila se rozpolcená – na jednu stranu jsem ji litovala, na druhou mě její neustálé prosby začaly vysilovat. Petr si toho všiml už dávno.

„Proč jí pořád všechno dáváš?“ ptal se mě večer, když jsme seděli na terase s hrnkem čaje. „Vždyť tě jen využívá.“

„Nechci kazit vztahy,“ odpověděla jsem tiše. „Naše děti jsou nejlepší kamarádi. A víš, jak to tady chodí – kdybych jí odmítla, za chvíli by o tom věděla celá vesnice.“

Petr pokrčil rameny. „Ale co tvoje hranice? Nemůžeš pořád ustupovat.“

Další dny byly jako přes kopírák. Marie chodila čím dál častěji – jednou si přišla půjčit mixér, podruhé chtěla hlídat Tomáška, protože musela k zubaři. Začala mi volat i večer, když už jsem chtěla mít klid. Jednou dokonce přišla v neděli ráno a požádala mě, abych jí pomohla s úklidem po oslavě narozenin její tchyně.

Začala jsem být podrážděná a unavená. V práci jsem dělala chyby, doma jsem křičela na Honzíka kvůli maličkostem. Jednou večer jsem se rozplakala u stolu a Petr mě objal.

„Musíš jí to říct,“ šeptal mi do vlasů. „Jinak se z toho zblázníš.“

Ale jak? Jak mám říct ženě, která mi byla tolik let oporou, že už toho mám dost? Co když tím zničím nejen naše přátelství, ale i vztah našich dětí?

Jednoho dne přišla Marie znovu – tentokrát chtěla půjčit peníze na opravu auta. Bylo to poprvé, co žádala něco tak velkého. Srdce mi bušilo až v krku.

„Marie,“ začala jsem opatrně, „víš, že tě mám ráda… ale poslední dobou mám pocit, že toho je na mě moc. Potřebuju trochu prostoru.“

Marie zbledla a chvíli mlčela. Pak se rozplakala.

„Já vím,“ vzlykala. „Jenže já nikoho jiného nemám… Moje máma je nemocná, manžel pořád v práci… Ty jsi jediná, kdo mi kdy pomohl.“

Cítila jsem se provinile i naštvaně zároveň. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem věděla, že musím myslet i na sebe.

„Marie, ráda ti pomůžu, když budu moct,“ řekla jsem tiše. „Ale potřebuju taky čas pro sebe a pro svou rodinu.“

Marie odešla s očima plnýma slz a já měla pocit, že jsem právě udělala něco strašného.

Další dny byly tiché. Honzík se ptal, proč už Tomášek nechodí na návštěvu. Ve vesnici se začaly šířit řeči – prý jsem pyšná a nechci pomáhat sousedům. Některé ženy na mě přestaly zdravit.

Jednou večer zazvonil zvonek. Stála tam Marie s Tomáškem za ruku.

„Jano… promiň mi to všechno,“ řekla tiše. „Měla jsi pravdu. Musím se naučit spoléhat víc sama na sebe.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Od té doby je všechno jiné – naše přátelství je opatrnější, ale upřímnější. Naučila jsem se říkat ne a Marie zase přijmout pomoc jen tehdy, když je to opravdu nutné.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké nastavit si hranice? Proč máme strach říct druhým ne – i když tím chráníme sami sebe? Co byste udělali vy na mém místě?