Tři burgery a ticho u stolu: Příběh o lásce, těle a zradě

„Kolik si toho ještě nandáš?“ ozvalo se za mnou, když jsem si na talíř položila třetí burger. Petr stál ve dveřích kuchyně s rukama založenýma na prsou a pohledem, který jsem znala až moc dobře. Ten pohled, který mě vždycky přiměl stáhnout ramena a cítit se menší, než jsem byla. Děti už seděly u stolu a smály se něčemu, co řekl Bobby. Ruby se snažila nakrmit Lily kouskem okurky. Já jsem jen chtěla na chvíli vypnout, najíst se v klidu a necítit vinu za to, že mám hlad.

„Jsem unavená, Petře. Dneska jsem skoro nejedla,“ snažila jsem se vysvětlit, ale on už mi z talíře bral dva burgery a položil je zpátky na tác. „Tohle už přeháníš. Podívej se na sebe. Myslíš, že je tohle normální? Tři burgery? Chceš být zdravá pro děti, nebo ne?“ Jeho hlas byl tichý, ale ostrý jako nůž.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Chtěla jsem mu říct, jaké to je být celý den doma s dětmi, poslouchat jejich hádky, utírat rozlité mléko, uklízet hračky a přitom se snažit nezapomenout na sebe. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na svůj talíř. Jeden burger. Jako by to bylo všechno, co si zasloužím.

Děti si ničeho nevšimly. Bobby si dál povídal o škole, Ruby zpívala Lily ukolébavku. Ale já jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Petrem chodili na rande do kaváren v centru Prahy. Smáli jsme se, pili víno a jedli dorty bez výčitek. Tehdy mi říkal, že miluje moje křivky. Že jsem opravdová žena.

Kde se to zlomilo? Kdy začal počítat moje sousta? Kdy jsem já začala počítat svoje chyby?

Večer jsem seděla v koupelně na zemi a dívala se do zrcadla. Viděla jsem kruhy pod očima, rozcuchané vlasy a tělo, které už dávno nebylo jako dřív. Ale bylo to tělo, které porodilo tři děti. Tělo, které nespalo celé noci, aby mohla Lily dýchat klidně. Tělo, které nosilo Ruby na rukou, když měla horečku. Tělo, které objímalo Bobbyho po jeho prvním pádu z kola.

Petr přišel za mnou. „Eliško… promiň. Jen mám o tebe strach.“ Jeho hlas byl měkký, ale já už mu nevěřila. „Máš strach o mě? Nebo o to, jak vypadám?“ zeptala jsem se tiše.

„Obojí,“ přiznal po chvíli.

„Víš, co je horší než být unavená a mít pár kilo navíc? Cítit se neviditelná ve vlastním domě,“ řekla jsem mu a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila slzy v očích.

Následující dny byly tiché. Petr mi nosil květiny a snažil se být milý. Ale já už nemohla zapomenout na ten pocit ponížení u kuchyňského stolu. Začala jsem chodit ven sama – na procházky do parku s Lily v kočárku, do knihovny nebo jen tak sedět na lavičce a dívat se na lidi.

Jednou mě potkala sousedka Jana. „Eliško, jsi v pořádku? Vypadáš nějak smutně.“

„Jen mám pocit, že už nejsem sama sebou,“ přiznala jsem jí.

Jana mě objala a řekla: „Nenech nikoho rozhodovat o tom, kolik si můžeš dát burgerů nebo jak máš vypadat. Jsi skvělá máma a žena.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Začala jsem si psát deník – každý večer pár vět o tom, co jsem zvládla navzdory únavě a pochybnostem. Zapsala jsem si i ten večer s burgery: „Dnes mi Petr vzal dva burgery z talíře. Ale já si vezmu zpátky sebe.“

Jednoho dne přišel Bobby domů ze školy s obrázkem celé rodiny. Nakreslil mě s velkým úsměvem a napsal pod obrázek: „Moje maminka je nejkrásnější na světě.“

Ten obrázek jsem pověsila na lednici vedle fotky z našeho svatebního dne. Každý den mi připomínal, že nejsem jen tělo k posuzování nebo služka pro všechny kolem. Jsem člověk s vlastním příběhem.

Petr se snažil změnit svůj přístup – začali jsme spolu víc mluvit o tom, co nás trápí i těší. Někdy to šlo těžko, někdy jsme se pohádali víc než dřív. Ale už jsem věděla, že musím stát sama za sebou.

Dnes už si klidně dám tři burgery – nebo jen jeden – podle toho, jak mám chuť. A když mě někdo soudí podle jídla nebo vzhledu? Už vím, že jeho slova nejsou pravda o mně.

Někdy večer sedím u stolu sama a přemýšlím: Kolik žen kolem mě cítí totéž? Kolik z nás zapomnělo na vlastní hodnotu jen proto, že nám to někdo naznačil? Co byste udělali vy na mém místě?