„Už deset let vím o tvých nevěrách, ale hrála jsem šťastnou ženu. Teď po pětadvaceti letech manželství odcházím.“

„Myslíš si, že jsem hloupá? Že jsem si nevšimla těch pozdních návratů, těch parfémů, které nejsou moje?“ vyhrkla jsem na Petra dřív, než jsem si stihla rozmyslet, co vlastně chci říct. Stál přede mnou v předsíni, ještě s klíči v ruce, a jeho oči se na okamžik rozšířily překvapením. Pak ale nasadil ten svůj obvyklý kamenný výraz, který mě provázel posledních deset let.

Jmenuji se Jana Novotná, je mi osmačtyřicet a právě jsem po pětadvaceti letech manželství řekla svému muži, že vím o jeho nevěrách. Ne jedné. O všech. A že už dál nemůžu.

Pamatuju si přesně ten den před deseti lety, kdy jsem poprvé našla v jeho kapse cizí rtěnku. Tehdy jsem byla přesvědčená, že je to omyl. Že to nějak vysvětlí. Ale on jen pokrčil rameny a řekl: „To bude asi od kolegyně, půjčila mi bundu.“ A já tomu chtěla věřit. Kvůli dětem. Kvůli tomu, že jsme spolu postavili dům na okraji Plzně, že jsme spolu prošli vším – nemocemi, hypotékou, smrtí mé maminky.

Jenže pak přišly další signály. SMSky v noci. Zvláštní ticho u večeře. Výmluvy na služební cesty do Prahy, které se najednou objevovaly častěji než dřív. A já? Já hrála šťastnou ženu. Smála jsem se na rodinných oslavách, pekla dorty na dětské narozeniny, chodila s Petrem na plesy a předstírala, že jsme dokonalý pár.

Jednou večer, když děti už spaly, jsem seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. Moje sestra Alena mi volala: „Jani, jsi v pořádku? Nějak jsi poslední dobou jiná.“ Chtěla jsem jí všechno říct, ale místo toho jsem jen zamumlala něco o únavě z práce. Nechtěla jsem nikoho zatěžovat svými problémy. Vždyť co by tomu řekli sousedé? Co by řekli naši synové?

Ale bolest ve mně narůstala. Každý den jsem se probouzela s pocitem prázdnoty. Petr byl čím dál odtažitější. Když jsem se ho jednou zeptala, jestli mě ještě miluje, jen se ušklíbl: „Proč bys to chtěla vědět? Máme přece všechno.“

Jednoho dne jsem náhodou zahlédla jeho e-mail. Nehledala jsem nic konkrétního – jen jsem chtěla najít fakturu za opravu auta. Místo toho jsem našla desítky zpráv od ženy jménem Lucie. Byly plné slov, která mi Petr už roky neřekl: „Chybíš mi… Nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím…“

Ten večer jsem poprvé opravdu plakala. Ne kvůli Lucii – ale kvůli sobě. Uvědomila jsem si, že už nejsem ta holka z gymplu, která věřila na pohádky o věčné lásce. Byla jsem žena, která se obětovala pro rodinu a teď zůstala sama.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za domem. Tam jsem mohla křičet do ticha a nikdo mě neslyšel. Jednou mě tam potkala sousedka paní Hrdličková: „Janičko, jsi v pořádku? Vypadáš unaveně.“ Usmála jsem se a zalhala: „Jen potřebuju trochu čerstvého vzduchu.“

Doma se situace zhoršovala. Petr byl stále podrážděnější, často vybuchoval kvůli maličkostem – rozlité kávě, zapomenutému nákupu. Naše děti – Tomáš a Ondra – si toho začaly všímat. Tomáš jednou přišel za mnou do ložnice: „Mami, proč jste s tátou pořád naštvaní?“ Neměla jsem sílu mu vysvětlovat pravdu.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Petr oznámil: „Příští týden jedu zase do Prahy.“ Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Vím o Lucii.“ Ztuhl. „Cože?“ „Vím o všem. Už deset let.“

Následovalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Petr vstal a odešel do garáže. Já zůstala sedět a poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odešla k Aleně. Děti byly u babičky na prázdninách. Alena mě objala: „Jani, proč jsi mi nic neřekla?“ Rozplakala jsem se jí na rameni.

Následující týdny byly peklo. Petr mi volal, psal zprávy – nejdřív prosil o návrat, pak vyhrožoval rozvodem bez alimentů, pak zase sliboval změnu. Ale já už byla rozhodnutá.

Rozvod byl bolestivý – nejen kvůli majetku a dětem, ale hlavně kvůli tomu, že jsem musela přiznat sama sobě pravdu: že už dávno nejsme rodina.

Dnes žiju sama v malém bytě na Slovanech. Pracuju jako účetní v místní firmě a pomalu se učím být zase šťastná sama se sebou. S kluky máme dobrý vztah – Tomáš mi nedávno řekl: „Mami, jsi statečná.“

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč jsme ženy tak často ochotné obětovat vlastní štěstí kvůli iluzi rodiny? Kolik z nás ještě hraje šťastné manželky jen proto, aby nevybočily z řady?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má smysl bojovat za vztah i přes zradu – nebo je lepší odejít a začít znovu?