Vzdala jsem se domova pro své děti – teď mám pocit, že už pro ně nejsem důležitá

„Mami, opravdu to chceš udělat?“ ptala se mě dcera Jana s obavou v hlase, když jsem jí oznámila, že prodám svůj prostorný byt na Vinohradech. „Je to přece tvůj domov.“

Stála jsem u okna, dívala se na šedé střechy Prahy a v hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – dětské smíchy, Vánoce, hádky i usmíření. „Jano, vy s Petrem potřebujete větší byt pro děti. A Tomáš s Lenkou pořád řeší hypotéku. Já už toho tolik nepotřebuji. Stačí mi malý byt někde na okraji. Hlavně, když vám pomůžu.“

Byla jsem přesvědčená, že dělám správnou věc. Vždyť co je větší radost pro matku než vidět své děti šťastné? A tak jsem prodala byt, rozdala peníze – Janě i Tomášovi stejným dílem. Sama jsem si našla malou garsonku v paneláku na Černém Mostě. Poprvé v životě jsem byla úplně sama.

První týdny jsem byla plná naděje. Jana mi volala každý den, Tomáš mě pozval na oběd. Ale jak čas plynul, jejich hovory řídly. Jana měla plné ruce práce s dětmi a novou prací, Tomáš pořád řešil rekonstrukci. „Mami, promiň, dneska to zase nestihnu,“ slyšela jsem do telefonu čím dál častěji.

Začala jsem si připadat jako někdo, kdo už do jejich života nepatří. Když jsem jim navrhla společný víkend na chalupě, oba měli plno výmluv. „Děti mají kroužky, mami, víš jak to je,“ omlouvala se Jana. Tomáš jen zamumlal: „Možná příště.“

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se na fotky v telefonu. Na jedné byla celá rodina u vánočního stolu – smáli jsme se, objímali. Najednou mi po tváři stekla slza. Co se stalo? Proč mám pocit, že jsem pro ně už jen vzduch?

Začala jsem chodit na procházky do parku, abych nebyla pořád sama mezi čtyřmi stěnami. Tam jsem potkávala paní Alenu z vedlejšího vchodu. Byla stejně stará jako já a taky měla děti. Jednou jsme se daly do řeči.

„Taky máš pocit, že tě děti potřebují jenom, když něco chtějí?“ zeptala se mě jednou Alena.

Přikývla jsem. „Vždyť já jim dala všechno. I střechu nad hlavou. A teď… mám pocit, že už pro ně nejsem důležitá.“

Alena se smutně usmála: „Já už to vzdala. Dřív jsem jim volala každý den. Teď čekám, až si vzpomenou oni.“

Doma mě čekalo ticho a prázdnota. Snažila jsem se zabavit – četla jsem knihy, háčkovala dečky pro vnoučata, ale nikdo si jich nevšímal. Když jsem je přinesla Janě, jen je odložila na polici: „Díky, mami.“

Jednou večer mi Jana zavolala: „Mami, nemohla bys pohlídat děti? Máme s Petrem výročí.“ Srdce mi poskočilo radostí – konečně budu s nimi! Připravila jsem buchtu, koupila dětem nové pastelky.

Ale když jsem přišla k nim domů, děti byly zabrané do tabletů a ani si mě nevšimly. Jana s Petrem odešli a já zůstala sama v cizím bytě s vnuky, kteří mě sotva pozdravili.

Po návratu domů jsem si sedla na postel a rozplakala se. Tolik let jsem žila pro druhé – a teď mám pocit, že už nejsem nikomu k ničemu.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat dětem dopis:

„Milá Jano a Tomáši,
vím, že máte spoustu starostí a málo času. Ale někdy mám pocit, že už do vašeho života nepatřím. Vím, že jste dospělí a máte své rodiny. Ale i já bych si přála být součástí vašeho světa – nejen jako babička na hlídání nebo někdo, kdo pomůže s penězi. Chybíte mi.“

Odpověď přišla až za týden.

Jana mi napsala: „Mami, promiň. Máš pravdu. Někdy zapomínáme, co všechno jsi pro nás udělala. Přijď v neděli na oběd.“

Tomáš mi zavolal: „Mami, nechceš jet s námi na výlet? Děti by tě rády viděly.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem měla pocit, že ještě někam patřím.

Ale v hlavě mi pořád zní otázka: Musela jsem přijít o svůj domov a o všechno pohodlí jen proto, abych si zasloužila trochu pozornosti svých dětí? Je tohle osud všech matek v Česku? Co myslíte vy?