Za zavřenými dveřmi: Příběh jedné dokonalé dvojice

„Proč jsi zase koupila špatné mléko?“ ozvalo se z kuchyně, když jsem vešla domů s taškami z Tesca. Petr stál u linky, v ruce krabici s modrým pruhem, a jeho pohled byl ledový. „Vždyť víš, že piju jen polotučné! To je tak těžké si to zapamatovat?“ Jeho hlas byl tichý, ale v každém slově byla výčitka. Položila jsem tašky na stůl a snažila se neplakat. „Promiň, Petře. Byla jsem ve spěchu,“ zašeptala jsem a rychle se otočila, abych mu neukázala slzy.

Navenek jsme byli dokonalý pár. Na fotkách z dovolené v Krkonoších jsme se smáli, drželi se za ruce. Na rodinných oslavách jsme seděli vedle sebe, on v bílé košili, já v šatech, které mi vybral k Vánocům. Všichni říkali: „Vy dva jste pro sebe stvoření.“ Jenže nikdo netušil, že doma spolu už měsíce nemluvíme o ničem jiném než o nákupech nebo účtech.

Začalo to nenápadně. Po svatbě jsme byli šťastní – nebo jsem si to aspoň myslela. Petr byl pozorný, nosil mi květiny z trhu na Jiřáku, plánovali jsme společnou budoucnost. Jenže pak přišla jeho nová práce v bance, dlouhé hodiny, stres. Začal být podrážděný, uzavřený. Když jsem se ptala, co se děje, jen mávl rukou: „Nech to být.“

Jednoho večera jsme seděli u stolu s jeho rodiči. Jeho matka, paní Novotná, se mě ptala: „A kdy už nám dáte vnoučata?“ Usmála jsem se a odpověděla: „Až přijde čas.“ Petr se na mě ani nepodíval. Po večeři mi vyčetl, že jsem ho ztrapnila před rodinou. „Proč jsi jim neřekla pravdu? Že ty děti vlastně nechceš?“ Zůstala jsem stát v předsíni a nevěděla, co říct. Pravda byla, že jsem o dětech snila, ale bála jsem se přivést je do našeho tichého bytu plného nevyřčených slov.

Moje máma si ničeho nevšimla. Když jsem jí volala, ptala se jen: „Jak se máš? A Petr?“ Odpovídala jsem: „Dobře. Máme se fajn.“ Lhala jsem jí do telefonu a nenáviděla se za to. Přátelé nás zvali na grilování na chalupu do Sázavy, ale Petr vždycky našel výmluvu: „Mám moc práce.“ Já pak seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky z doby, kdy jsme spolu chodili na koncerty a smáli se blbostem.

Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát. „Ne, dneska nemůžu. Je doma,“ šeptal do mobilu. Když jsem vešla do pokoje, rychle zavěsil. „Kdo to byl?“ zeptala jsem se tiše. „Kolega z práce,“ odpověděl bez mrknutí oka. Ale já věděla své.

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná jsem opravdu špatná manželka? Možná bych měla být víc jako jeho sestra Jana – vždycky upravená, usměvavá, s dětmi po boku. Možná bych měla méně pracovat a víc vařit? Ale čím víc jsem se snažila být dokonalá, tím víc mě Petr odstrkoval.

Jednoho dne přišel domů pozdě v noci. Byl cítit parfémem, který nepoužívám. „Kde jsi byl?“ zeptala jsem se opatrně. „Měl jsem poradu,“ odpověděl podrážděně a zavřel se v ložnici. Seděla jsem v kuchyni a poprvé mě napadlo: Co když je někdo jiný? Ale bála jsem se zeptat přímo.

Naše výročí svatby jsme strávili každý zvlášť – on byl údajně na služební cestě v Brně, já doma s lahví vína a starými dopisy, které mi kdysi psal. Četla jsem je a brečela nad tím, jak moc jsme se změnili.

Jedno ráno mi volala kamarádka Lucie: „Viděla jsem Petra v kavárně na Vinohradech s nějakou ženou. Drželi se za ruce.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když přišel domů, čekala jsem ho v kuchyni. „Petře, musíme si promluvit.“

Zvedl obočí: „O čem?“

„O nás. O tom, co mezi námi je… nebo spíš není.“

Chvíli mlčel a pak řekl: „Možná bys měla odejít.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Odešla jsem do ložnice a sbalila si pár věcí. Neplakala jsem – byla jsem prázdná.

Dnes bydlím sama v malém bytě na Žižkově. Každé ráno chodím kolem parku a dívám se na páry s dětmi a psy. Někdy mě bodne u srdce závist, jindy úleva. Učím se žít sama za sebe – bez přetvářky a lží.

Občas si říkám: Kolik lidí kolem nás žije podobnou lež? Kolik žen i mužů skrývá bolest za úsměvem na rodinných fotkách? Možná bychom měli častěji naslouchat tomu, co není řečeno nahlas…