Zavřela jsem oči před jeho nevěrou roky. Až když jsem upadla na ulici, pochopila jsem, kdo je opravdu při mně.

„Mami, proč jsi zase smutná?“ ozvalo se zpoza dveří dětského pokoje. Sára, moje osmiletá dcera, stála v pyžamu a v očích měla starost. Snažila jsem se usmát, ale v hrdle mi uvízl knedlík. „Nic, zlatíčko. Jen jsem unavená.“ Lhala jsem. Lhala jsem jí stejně jako sobě už tolik let.

Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já spěchala do práce. V hlavě mi hučelo po včerejší hádce s Petrem. Zase přišel pozdě, zase cítil parfém, který nepatřil mně. Ale já mlčela. Jako vždycky. Pro klid v domě. Pro děti. Pro tu iluzi, že jsme normální rodina.

Když jsem přecházela přes přechod na náměstí v centru Plzně, podklouzla mi noha na mokré dlažbě. Slyšela jsem křupnutí a pak už jen bolest a křik kolemjdoucích. „Paní, jste v pořádku?“ „Zavolejte záchranku!“

V nemocnici mi oznámili, že mám těžkou zlomeninu stehenní kosti a čeká mě operace i dlouhá rekonvalescence. Ležela jsem na pokoji a dívala se do stropu. Mobil mlčel. Petr nepřišel první den, ani druhý. Poslal jen zprávu: „Nemůžu přijít, mám moc práce.“

Místo něj přišla moje sestra Jana. Držela mě za ruku a přinesla Sáře i Matýskovi domácí buchtu. „Víš, že Petr byl včera večer v hospodě s nějakou blondýnou?“ řekla tiše, když děti odešly na chodbu. Jen jsem přikývla. Už mě to ani nebolelo. Byla to jen další kapka do moře.

Po týdnu mě pustili domů. Byla jsem odkázaná na berle a pomoc druhých. Petr byl doma ještě méně než dřív. „Musím pracovat přesčasy,“ tvrdil a já věděla své. Děti mi pomáhaly s drobnostmi, Jana vařila a nakupovala.

Jednoho večera jsem zaslechla Sáru, jak šeptá Matýskovi: „Kéž by byl táta víc doma jako strejda Tomáš.“ Zastavilo se mi srdce. Tomáš je Janin muž – vždycky ochotný, laskavý, nikdy nezvýšil hlas.

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela: jak Petr nikdy neobjal děti na dobrou noc, jak se vyhýbal společným večeřím, jak jeho telefon nikdy neležel volně na stole.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Vzala jsem jeho mobil – heslo bylo pořád stejné: datum naší svatby. Otevřela jsem zprávy a četla: „Miluju tě, nemůžu bez tebe být.“ „Kdy už jí to řekneš?“ „Chci tě dneska vidět.“

Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala jako největší hlupák pod sluncem. Všechno to bylo pravda. Všechno, co jsem tušila.

Ráno jsem seděla u stolu s Janou a poprvé za dlouhé roky řekla nahlas: „Petr má milenku. A já už to dál nevydržím.“

Jana mě objala a řekla: „Nikdo tě nenutí zůstávat kvůli dětem. Ony potřebují šťastnou mámu, ne tuhle trosku.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – o svých snech, o tom, co mě bolí, co bych chtěla změnit.

Petr se dál choval stejně – někdy byl milý, jindy odtažitý. Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: „Jsi neschopná! Kvůli tobě je doma bordel! Já makám a ty tu jen ležíš!“

Sára se rozplakala a Matýsek se schoval pod stůl. To byl okamžik, kdy mi došlo, že už nemůžu dál.

Druhý den ráno jsem sbalila dětem pár věcí a odešla k Janě. Petr mi volal a nadával do hysterických kr*av. Nezvedla jsem to.

Začaly týdny plné slz i úlevy zároveň. Děti byly zmatené, ale postupně se uklidňovaly. Jana mi pomáhala najít právničku i psycholožku pro děti.

Po třech měsících jsme se s Petrem rozvedli. Bylo to těžké – hlavně kvůli dětem a společným vzpomínkám. Ale poprvé po letech jsem cítila klid.

Začala jsem pracovat na poloviční úvazek v knihovně a večer studovala dálkově sociální práci. Děti byly šťastnější – smály se víc, hrály si s bratranci a sestřenicemi.

Občas mě přepadne smutek nebo pocit viny – jestli jsem neměla vydržet déle kvůli dětem, jestli jim nechybí táta… Ale pak si vzpomenu na jejich slzy a strach.

Dnes už vím, že zavírat oči před pravdou nikomu nepomůže – ani dětem, ani mně samotné.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Kolik let života jsme ochotni obětovat pro falešný pocit bezpečí? A kdy konečně začneme žít svůj vlastní život?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je lepší vydržet kvůli dětem, nebo odejít a začít znovu?