Zrada mezi nejbližšími: Jak mi náhodné setkání v supermarketu změnilo život

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe, zatímco stojím mezi regály v Albertu na rohu naší ulice. V ruce svírám košík s mlékem a rohlíky, když zahlédnu Pavla, mého manžela, jak se směje a sklání k ženě, která mu něžně pokládá ruku na rameno. Srdce mi buší až v krku. Ta žena je Lenka. Moje nejlepší kamarádka od základky, člověk, kterému jsem svěřila všechna svá tajemství, radosti i bolesti.

Nohy mi ztěžknou, mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. Snažím se dýchat zhluboka a nenápadně se schovávám za regál s těstovinami. Pozoruji je, jak si šeptají, smějí se a Pavel jí dokonce upravuje pramen vlasů za ucho. V tu chvíli mi hlavou proletí všechny ty večery, kdy mi Lenka říkala, že je unavená z práce a nemůže přijít na víno. Všechny ty chvíle, kdy Pavel tvrdil, že musí zůstat déle v kanceláři. Najednou všechno do sebe zapadá.

Nechci tomu věřit. Možná si jen něco namlouvám? Možná jsou jen přátelé? Ale pak vidím, jak se drží za ruce a Pavel ji políbí na tvář. V tu chvíli se mi udělá špatně. Položím košík na zem a rychle vyběhnu ven. Na ulici se mi rozklepou ruce a rozpláču se. Lidé kolem mě procházejí, nikdo si mě nevšímá. Jsem sama ve svém zoufalství.

Celý večer sedím doma na gauči a čekám, až se Pavel vrátí. Hlavou mi běží tisíce otázek. Co jsem udělala špatně? Proč právě Lenka? Jak dlouho to trvá? Když konečně přijde domů, snažím se tvářit normálně. „Ahoj Marti, promiň, měl jsem dneska dlouhou poradu,“ říká a ani se na mě pořádně nepodívá. Mám chuť na něj zakřičet, ale místo toho jen tiše odpovím: „To nevadí.“

Následující dny jsou pro mě peklem. Každý jeho pohyb sleduji s podezřením. Každé jeho slovo analyzuji. Lenka mi píše zprávy jako obvykle – posílá vtipné meme nebo se ptá, jestli nechci jít na kafe. Nedokážu jí odpovědět. Cítím se zrazená ze všech stran.

Jednoho večera už to nevydržím a rozhodnu se Pavla konfrontovat. Sedíme spolu u stolu v kuchyni, on si čte zprávy na mobilu a já mu tiše řeknu: „Pavle, musíme si promluvit.“ Zvedne oči a vidím v nich únavu i neklid. „Co se děje?“ ptá se.

„Vím o tobě a Lence,“ vyhrknu ze sebe dřív, než si to stihnu rozmyslet. Pavel zbledne a chvíli mlčí. Pak jen tiše řekne: „Marti… já… promiň.“

V tu chvíli se mi zhroutí svět. Rozpláču se před ním a on mě obejme – paradoxně právě ten člověk, který mi nejvíc ublížil. „Jak jsi mohl?“ ptám se mezi vzlyky. „A proč právě ona?“

Pavel mlčí, pak začne vysvětlovat něco o tom, že jsme si byli poslední dobou vzdálení, že Lenka byla oporou… Ale já už ho neposlouchám. V hlavě mi hučí krev a mám pocit, že už nikdy nebudu schopná nikomu věřit.

Dny plynou v mlze. Vyhýbám se Lence i Pavlovi, přespávám u rodičů v paneláku na Jižním Městě. Maminka mě objímá a říká: „Marti, musíš být silná.“ Táta jen mlčky sedí u televize a občas mi podá čaj.

Jednoho dne mi Lenka zavolá. Nechci to zvednout, ale nakonec to udělám. „Marti, prosím tě… můžeme si promluvit?“ její hlas je roztřesený.

„O čem chceš mluvit? O tom, jak jsi mi zničila život?“ vyjedu na ni.

„Nechtěla jsem ti ublížit… prostě to nějak… stalo se to,“ brečí do telefonu.

„Stalo se to? To je všechno? Víš vůbec, co jsi udělala?“ křičím do sluchátka.

„Promiň…“ šeptá.

Zavěsím a rozbrečím se znovu. Připadám si prázdná a zlomená.

Po týdnech ticha mi Pavel napíše dlouhou zprávu o tom, jak ho to mrzí, že mě pořád miluje a že chce všechno napravit. Ale já už nevím, jestli to vůbec chci. Ztratila jsem důvěru nejen k němu, ale i ke všem kolem sebe.

Začínám chodit na dlouhé procházky po Praze – po nábřeží Vltavy nebo do Stromovky. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mám začít znovu? Odpustit? Nebo odejít?

Jednou večer sedím sama na lavičce u Karlova mostu a pozoruji světla města odrážející se ve vodě. Přemýšlím nahlas: „Jak mám znovu věřit lidem? Dá se vůbec ještě někomu věřit po takové zradě?“

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl odpouštět těm nejbližším, když vás takhle zradí?