Jak jsem svému synovi ukázala sílu slov

„Mami, já za to nemůžu! On si začal!“ Matěj stál ve dveřích kuchyně, ruce zaťaté v pěst a tváře rudé vztekem i studem. Venku bubnoval déšť na parapet a v bytě bylo ticho, které by se dalo krájet. V ruce jsem držela email od paní učitelky Novotné: Matěj prý dnes před celou třídou řekl Honzovi, že je „tlustý jako prase“.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jak může moje dítě, které jsem učila laskavosti, něco takového vypustit z pusy? Ale místo toho jsem si sedla ke stolu a pokynula mu, aby si sedl naproti mně. „Matěji, víš, co jsi udělal?“ zeptala jsem se tiše. Mlčel. „Víš, jak se asi Honza cítil?“

„On se mi smál, že neumím běhat,“ zamumlal Matěj a díval se do stolu. „Tak jsem mu to vrátil.“

Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství v paneláku na Jižním Městě. Jak mě jednou spolužačka nazvala „brejlounem“ a já pak celé týdny nechtěla do školy. Slova bolí víc než modřiny.

„Matěji, pojď sem.“ Vzala jsem papír a nůžky. „Představ si, že tenhle papír je Honzovo srdce.“ Nastříhala jsem papír na malé kousky. „Tohle jsou slova, která jsi řekl.“ Pak jsem ho vyzvala: „Zkus to dát zpátky dohromady.“

Matěj se snažil, ale papír už nikdy nebyl jako dřív. „Vidíš? Slova nejde vzít zpět. Můžeme se omluvit, ale jizva zůstane.“

Seděli jsme dlouho mlčky. Pak Matěj zašeptal: „Co mám dělat?“

„Co bys chtěl, aby udělal někdo tobě?“ zeptala jsem se. „Kdyby ti někdo ublížil?“

„Aby se omluvil… a už to nikdy neudělal.“

Druhý den ráno šel Matěj do školy s dopisem pro Honzu. Celou cestu mlčel. Ve třídě stál před Honzou, ruce se mu třásly. „Promiň, Honzo… byl jsem hloupý. Nechtěl jsem ti ublížit.“

Honza chvíli mlčel, pak jen pokrčil rameny. Ale v jeho očích bylo vidět překvapení i úleva.

Odpoledne mi volala paní učitelka Novotná. „Paní Dvořáková, chtěla bych vám poděkovat. Víte, málokdy vidím děti, které dokážou přiznat chybu a omluvit se.“

Když Matěj přišel domů, sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel. Pak řekl: „Mami… já měl strach, že mě budou mít všichni za blbce.“

Objala jsem ho. „Pravá síla je přiznat chybu a napravit ji. To dokáže málokdo.“

Večer jsme spolu pekli bábovku a povídali si o tom, jaké to je být jiný – mít brýle, být pomalejší nebo mít divné jméno. Matěj najednou řekl: „Mami, myslíš, že mě Honza někdy odpustí úplně?“

„To záleží na něm… ale ty jsi udělal všechno správně.“

Od té doby byl Matěj opatrnější na to, co říká – nejen ve škole, ale i doma. A já si uvědomila, jak snadno můžeme svými slovy zranit i ty, které máme nejradši.

Někdy večer přemýšlím: Kolikrát jsme sami někoho zranili slovy a ani si to neuvědomili? A kolikrát jsme měli odvahu říct upřímné promiň? Co myslíte vy?