Mami, vrať mi klíče od bytu: Každodenní návštěvy tchyně mě připravily o manželku

„Mami, už to stačí! Vrať mi klíče od bytu!“ vyhrkl jsem, sotva jsem otevřel dveře a uviděl ji, jak stojí v kuchyni a kontroluje, jestli je lednice správně uklizená. Bylo pět hodin odpoledne, venku začínalo pršet a já měl za sebou první den dovolené, na kterou jsem se těšil celé jaro. Místo klidu mě ale čekalo další kolo tiché války mezi mou matkou a mojí ženou Sárou.

„Jene, já jenom… Podívej se, jak tu máte nepořádek. Sára zase nechala špinavé hrnky ve dřezu. A ty ponožky v obýváku, to je tvoje práce?“ začala hned, aniž by mě pozdravila. Sára ještě nebyla doma, její směna v nemocnici končila až v šest. Věděl jsem, že přijde unavená a že ji čeká další kolo výčitek od mámy. A já? Já jsem byl mezi dvěma mlýnskými kameny.

„Mami, prosím tě, nech to být. Sára je unavená, pracuje dvanáctky. Já to uklidím,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale ona jen mávla rukou.

„Kdybys měl pořádnou ženu, nemusel bys po ní uklízet. Já jsem za tvého otce taky všechno zvládala. A klíče si nechám, kdyby se něco stalo.“

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Tohle už trvalo měsíce. Máma měla klíče od našeho bytu od té doby, co jsme se s Sárou nastěhovali do paneláku na Jižním Městě. Tehdy mi to přišlo praktické – kdybychom zapomněli klíče, kdyby se něco stalo. Jenže máma si z toho udělala zvyk. Každý den po páté hodině přišla „na kontrolu“. Někdy jen na chvíli, jindy zůstala až do večera. O víkendech i dvakrát denně. Sára se kvůli tomu začala vracet domů později, někdy šla radši na kávu s kolegyní, jen aby se vyhnula dalšímu střetu.

Začalo to nenápadně. Máma přinesla koláč, pak přišla zalít kytky, pak „jen na chvilku“ zkontrolovat, jestli máme dost jídla. Ale postupně začala komentovat všechno – jak Sára vaří, jak věší prádlo, jak vychovává naši malou dceru Aničku. Sára se mi svěřovala, že už to nezvládá. „Jene, já už domů chodím s knedlíkem v krku. Tvoje máma mě pořád jen kritizuje. Připadám si tu jako cizí,“ řekla mi jednou večer, když jsme konečně zůstali sami.

Jenže já jsem to dlouho neviděl. Máma vždycky odešla, než jsem přišel z práce. Viděl jsem jen uklizený byt a napečené buchty. Myslel jsem si, že je to vlastně fajn. Ale teď, když jsem byl doma na dovolené, viděl jsem všechno na vlastní oči. Každý den stejný scénář: máma přijde, začne uklízet, kritizovat, komentovat. Anička se schová do pokoje, já se snažím být diplomat, ale Sára je čím dál víc uzavřená.

Jednoho večera jsem slyšel, jak Sára pláče v koupelně. Zaklepal jsem na dveře. „Sáro, co se děje?“

„Já už to nevydržím, Jene. Tvoje máma mi tu dělá ze života peklo. Já tě miluju, ale jestli to takhle půjde dál, nevím, jestli tu s tebou zůstanu,“ řekla mezi vzlyky. To mě zasáhlo jako blesk. Najednou jsem viděl, jak moc jsem ji nechal v tom samotnou.

Druhý den jsem si sedl s mámou ke stolu. „Mami, musíme si promluvit. Chápu, že to myslíš dobře, ale tvoje návštěvy nám ničí vztah. Sára je moje žena a já chci, aby se doma cítila dobře. Prosím tě, vrať mi klíče.“

Máma se na mě podívala, jako bych ji zradil. „Takže já už nejsem tvoje rodina? To kvůli té holce?“

„Mami, nejsi moje služka ani dozorce. Chci, abys byla součástí našeho života, ale ne takhle. Potřebujeme soukromí.“

Byla uražená. Několik dní nevolala, nepsala. Sára byla poprvé po dlouhé době doma dřív než já. Seděli jsme spolu u večeře, Anička si hrála s pastelkami a já měl pocit, že se nám vrací klid.

Jenže máma to nevzdala. Začala volat sousedům, jestli u nás není nepořádek, jestli Sára nechodí pozdě domů. Jednou dokonce přišla s nákupem a stála před dveřmi, dokud jsem jí neotevřel. „Jene, já tě jen chráním. Ta tvoje žena tě odtahuje ode mě. Já jsem tě vychovala, nezapomeň na to.“

Začal jsem být podrážděný, hádali jsme se se Sárou kvůli maličkostem. Anička se ptala, proč je maminka smutná. Jednou večer jsem seděl v obýváku a přemýšlel, kde se to všechno pokazilo. Proč je v Česku tak běžné, že rodiče zasahují do života svých dospělých dětí? Proč neumíme nastavit hranice?

Nakonec jsem musel udělat rozhodnutí. Zavolal jsem mámě a řekl jí, že pokud nepřestane s kontrolami a pomluvami, přeruším s ní kontakt. Bylo to těžké, ale věděl jsem, že jinak přijdu o rodinu.

Dnes je to pár měsíců. Máma se stáhla, Sára je klidnější, Anička se zase směje. Ale pořád mě to bolí. Mám pocit viny, že jsem musel volit mezi matkou a ženou. Přemýšlím, jestli jsem to neměl řešit dřív. Kolik rodin v Česku řeší podobné věci? Proč je tak těžké říct rodičům „dost“?

Někdy večer sedím na balkoně a ptám se sám sebe: Je možné být dobrým synem i manželem zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zklamat? Co byste udělali vy na mém místě?