„Jen na pár dní, slibuji,“ prosil můj bratr

Můj bratr, Jakub, byl vždycky ten typ člověka, který se vrhá do věcí bez rozmyslu. Takže když mi jednoho večera zavolal s tím, že opouští svou stabilní práci účetního, aby si splnil sen stát se hudebníkem, nebyl jsem úplně překvapený. Jakub byl vždycky vášnivý pro hudbu, ale nikdy to nebral dost vážně na to, aby z toho udělal kariéru. Až doteď.

„Jen na pár dní, slibuji,“ řekl mi do telefonu. „Potřebuji jen místo, kde bych mohl zůstat, než si to všechno ujasním.“

Váhal jsem. Můj byt byl malý a právě jsem začal novou práci, která vyžadovala většinu mého času a energie. Ale Jakub byl můj bratr a navzdory jeho impulzivní povaze jsem ho nemohl nechat na holičkách.

„Dobře,“ povzdechl jsem si. „Můžeš zůstat pár dní. Ale musíš začít plánovat své další kroky.“

Jakub dorazil druhý den s ničím jiným než s kytarou a batohem. Vypadal nadšeně, jako dítě na Štědrý den. Nemohl jsem si pomoct a cítil jsem trochu závisti nad jeho schopností skočit do neznáma bez strachu.

Prvních pár dní bylo v pořádku. Jakub většinu času trávil brnkáním na kytaru a zapisováním textů do ošoupaného zápisníku. Vypadal šťastně a já byl rád, že se věnuje něčemu, co miluje. Ale jak dny přecházely v týdny, začal jsem mít obavy.

„Přemýšlel jsi o tom, co budeš dělat dál?“ zeptal jsem se ho jednoho večera, když jsme seděli na gauči.

„Pracuji na tom,“ odpověděl, aniž by vzhlédl od svého zápisníku.

Chtěl jsem mu věřit, ale bylo těžké si nevšimnout rostoucí hromady nádobí ve dřezu a faktu, že už několik dní neopustil byt. Jeho nadšení pro hudbu bylo nepopiratelné, ale stejně tak i jeho nedostatek směru.

Jak týdny ubíhaly, moje trpělivost začala slábnout. Můj byt se zdál stísněný a stres z práce narůstal. Snažil jsem se s Jakubem mluvit o tom, aby si našel brigádu nebo alespoň přispěl k domácím pracím, ale vždy měl nějakou výmluvu.

„Jen čekám na tu správnou příležitost,“ říkal. „Něco velkého přijde.“

Ale nic nikdy nepřišlo. Dny se změnily v měsíce a Jakubova přítomnost v mém bytě se stala neustálou připomínkou jeho nesplněných slibů. Naše rozhovory byly napjaté a já se mu začal vyhýbat, kdykoli to bylo možné.

Jednoho večera, po dalším hádce o jeho nedostatku pokroku, si Jakub sbalil kytaru a odešel beze slova. Díval jsem se za ním s pocitem úlevy i smutku. Chtěl jsem, aby uspěl, ale nemohl jsem dál podporovat jeho sen na úkor svého vlastního blaha.

Týdny ubíhaly bez jakékoli zprávy od Jakuba. Slyšel jsem od společných přátel, že přespává po kamarádech a hraje malé koncerty v místních barech. Nebyl to ten velký průlom, v který doufal, ale bylo to něco.

Často jsem přemýšlel, jestli jsem udělal správnou věc tím, že jsem ho nechal zůstat tak dlouho. Možná kdybych ho více tlačil nebo nabídl větší podporu, věci by dopadly jinak. Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že Jakub potřeboval najít svou vlastní cestu, i kdyby to znamenalo čelit některým tvrdým pravdám na té cestě.