«Tati, je čas jít dál. Pojďme prodat dům a začít znovu»
Slunce zapadalo a vrhalo teplou záři na starý viktoriánský dům, který byl v rodině po generace. Vrzající podlahy a známá vůně starého dřeva byly pro Davida uklidňující, strávil zde celý svůj život. Ale teď, když stál v obývacím pokoji se svým synem Michalem, cítil, že se blíží bouře.
«Tati, musíme si promluvit,» začal Michal, jeho hlas byl klidný, ale s nádechem váhání.
David si povzdechl, už tušil, kam tato konverzace směřuje. «Je to zase o domě? Přesvědčila tě k tomu Jana?»
Michal zavrtěl hlavou a snažil se udržet frustraci na uzdě. «Ne, tati. To je ode mě. Vím, jak moc pro tebe toto místo znamená, ale je pro tebe teď prostě příliš velké. A s trhem takovým, jaký je, by prodej mohl opravdu pomoci nám oběma.»
David se otočil a podíval se z okna na zahradu, o kterou se jeho zesnulá manželka tak pečlivě starala. «Tento dům je víc než jen cihly a malta, Michale. Tady jsme s tvou matkou vybudovali náš život. Tady jsi vyrostl.»
«Vím, tati,» odpověděl Michal tiše. «Ale je to také hodně práce pro tebe samotného. A já s Janou… no, snažíme se našetřit na zálohu na vlastní bydlení.»
Zmiňka o Janě Davida rozladila. Nikdy si k ní nenašel cestu, připadala mu příliš názorná a moderní pro jeho vkus. «Takže to je ono? Chceš, abych prodal dům, abyste si s Janou mohli koupit vlastní?»
Michal si projel rukou vlasy, vyčerpaný. «Nejde jen o nás, tati. Jde i o tebe. Mohl bys se přestěhovat do menšího místa, něco snadněji udržovatelného. Měl bys víc času na věci, které máš rád.»
David se otočil zpět ke svému synovi, jeho oči byly plné směsi hněvu a smutku. «Miluji tento dům, Michale. Je to můj domov.»
«A vždycky bude,» řekl Michal jemně. «Ale někdy musíme pustit minulost, abychom udělali místo pro budoucnost.»
Ticho, které následovalo, bylo těžké, plné nevyřčených slov a emocí, které ani jeden nevěděl, jak vyjádřit. David se cítil rozpolcený mezi tíhou tradice a realitou své současné situace.
«Jen o tom přemýšlej, tati,» řekl nakonec Michal a přerušil ticho. «To je vše, o co tě žádám.»
David pomalu přikývl, i když jeho srdce nebylo v tom. Sledoval Michala odcházet z místnosti a nechal ho samotného s jeho myšlenkami a vzpomínkami.
Když padla noc, David se procházel domem, dotýkal se stěn a přejížděl prsty po opotřebovaném zábradlí. Každé vrznutí podlahy jako by ozvěnou připomínalo vzpomínky na smích a lásku, na rodinné setkání a tiché večery u krbu.
Věděl, že Michal má v něčem pravdu; dům je pro něj teď příliš velký. Ale prodat ho by bylo jako ztratit část sebe sama, část, které se ještě nechtěl vzdát.
Nakonec se David ocitl sedící ve svém oblíbeném křesle a zíral na prázdný krb. Rozhodnutí na něj těžce doléhalo a uvědomil si, že ať už si vybere cokoli, něco bude ztraceno.
Dům kolem něj stál tiše jako svědectví o dobře prožitém životě, ale nyní na rozcestí. A když David seděl sám v temnící se místnosti, nemohl setřást pocit, že některé konce jsou nevyhnutelné, bez ohledu na to, jak moc bychom si přáli opak.