Davidova závěť: Zrada, nebo nedorozumění?

„A děti tu pro tebe vždycky budou, abys nezůstala bez domova,“ řekl mi David naposledy, když jsme seděli na naší staré pohovce v obýváku. Jeho hlas byl slabý, ale v očích měl jistotu, která mě uklidňovala. V tu chvíli jsem netušila, že za pár týdnů budu stát sama v prázdném bytě a jeho slova se mi budou vracet jako ozvěna, která bolí víc než smrt sama.

David byl vždycky ten, kdo držel naši rodinu pohromadě. Já, Klára Novotná, jsem se do něj zamilovala už na gymnáziu v Plzni. On byl ten kluk s rozcuchanými vlasy a úsměvem, který dokázal rozesmát i učitelku matematiky. Po svatbě jsme si pořídili malý byt na Slovanech a později dům v Dobřanech. Dvě děti – Tereza a Lukáš – byly naším štěstím i starostí. Žili jsme obyčejný český život: dovolené na Šumavě, nedělní obědy u babičky, hádky kvůli penězům i smíření u večerního čaje.

Když David onemocněl rakovinou, svět se mi zhroutil. Poslední rok byl plný nemocnic, tichých nocí a strachu. Ale pořád jsem věřila, že všechno zvládneme – jako vždycky. „Neboj se,“ šeptal mi do vlasů, „všechno jsem zařídil.“

Po jeho smrti jsem byla jako ve snu. Pohřeb na plzeňském hřbitově, kondolence od sousedů, nekonečné papírování. Děti se snažily být silné, ale viděla jsem v jejich očích stejnou nejistotu jako v těch svých. Pak přišel ten den – den čtení závěti.

Seděla jsem v kanceláři notářky paní Váchové s Terezou a Lukášem po boku. Byla tam i Davidova sestra Jana, kterou jsem nikdy neměla moc ráda. Notářka otevřela složku a začala číst: „Já, David Novotný, odkazuji svůj dům v Dobřanech svým dětem Tereze a Lukášovi rovným dílem…“ Ztuhla jsem. Čekala jsem, že dům připadne mně – vždyť jsme ho spolu spláceli třicet let! Ale v závěti nebylo o mně ani slovo.

„To musí být chyba,“ vyhrkla jsem. „David by mě přece nenechal bez domova!“

Tereza mě vzala za ruku: „Mami, určitě to nějak vysvětlíme.“ Ale Lukáš se díval do země a Jana se spokojeně usmívala.

Začal kolotoč hádek a výčitek. Děti tvrdily, že dům prodají a rozdělí se se mnou o peníze. Ale já nechtěla peníze – chtěla jsem domov! Každý kout toho domu byl plný vzpomínek: první kroky Terezy v kuchyni, Lukášův maturitní večírek na zahradě, Davidovo poslední léto pod jabloní.

„Proč to udělal?“ ptala jsem se znovu a znovu. „Copak mě nemiloval? Nebo mi nevěřil?“

Začaly vyplouvat na povrch staré křivdy. Jana tvrdila, že David měl strach, abych dům neprodala a neodjela za svou sestrou do Prahy. Tereza mi vyčítala, že jsem byla poslední roky odtažitá a věčně nespokojená. Lukáš mlčel – až jednou vybuchl: „Tati mi říkal, že chce, abychom se o tebe postarali my! Že nechce, abys byla sama…“

Ale já se cítila sama víc než kdy dřív. Každý den jsem chodila po domě a hladila stěny jako nemocné dítě. Děti začaly mluvit o prodeji – prý potřebují peníze na vlastní bydlení. Snažila jsem se je chápat, ale bolelo to.

Jednou večer přišla Tereza s vínem a sedla si ke mně na gauč. „Mami,“ začala opatrně, „možná to táta myslel dobře. Možná chtěl jenom jistotu pro nás všechny…“

„Ale proč mi to neřekl?“ vzlykla jsem. „Proč jsme o tom nemluvili?“

Tereza mě objala: „Možná měl strach. Nebo nevěděl jak.“

Začala jsem hledat odpovědi v Davidových starých dopisech a denících. Našla jsem jeden list psaný jeho rukou: „Kláro, bojím se o tebe i děti. Chci, abyste byli spolu – aby vás dům spojil, ne rozdělil.“

Slzy mi tekly po tváři. Byla to zrada? Nebo jen zoufalá snaha ochránit rodinu?

Nakonec jsme dům prodali. Děti mi daly část peněz a já si našla malý byt v Plzni. Není to domov jako ten náš starý dům – ale je to nový začátek.

Každý večer si kladu otázku: Udělala bych to jinak? Měla jsem s Davidem víc mluvit? A hlavně – může rodina přežít i takovou ránu?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit něco takového?