Den, kdy jsem poznala pravou tvář své tchyně po nehodě

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ slyšela jsem tlumeně za dveřmi nemocničního pokoje, když jsem se probírala z narkózy. Hlava mi třeštila, tělo bolelo, ale ten hlas – hlas mého manžela Petra – mě probral víc než jakýkoli lék. Snažila jsem se posadit, ale bolest v noze mě zarazila. Přesto jsem napínala uši, abych slyšela, co se děje za těmi dveřmi.

„Petře, musíš myslet na sebe. Na nás. Viktorie už nebude nikdy jako dřív. Podívej se na ni – leží tam, sotva se hýbe. Chceš takhle žít? Chceš, aby tě celý život táhla ke dnu?“ hlas jeho matky, paní Novotné, byl ledový a tvrdý jako sklo.

Zatajila jsem dech. Vždycky jsem věděla, že mě nemá ráda, ale tohle… tohle bylo něco jiného. Vždycky mi říkala „Viki“, usmívala se na mě u nedělního oběda, nabízela mi svůj slavný bramborový salát. A teď tohle? Byla jsem pro ni jen přítěž?

„Mami, prosím tě…“ Petr zněl unaveně. „Je to moje žena. Miluju ji.“

„Láska tě nenasytí! Máš před sebou celý život. Mysli na Ráchel. Ta potřebuje zdravou mámu, ne někoho, kdo bude jen ležet a brečet.“

Ráchel… Moje dcera. Moje holčička. Slzy mi vyhrkly do očí. Co když má pravdu? Co když už nikdy nebudu tou mámou, kterou si zaslouží?

Dveře se otevřely a Petr vešel dovnitř. Snažil se usmát, ale jeho oči byly červené. „Ahoj, lásko,“ zašeptal a pohladil mě po vlasech.

„Slyšela jsem vás,“ řekla jsem tiše.

Ztuhl. „Viki… to nebylo…“

„Všechno jsem slyšela,“ přerušila jsem ho. „Myslíš si to taky? Že už nejsem dost dobrá?“

Petr si sedl na kraj postele a chytil mě za ruku. „Ne, to si nemyslím. Jen… mám strach.“

„Já taky,“ přiznala jsem a poprvé od nehody jsem cítila opravdový vztek. Ne na něj – na ni. Na paní Novotnou, která mi celou dobu hrála divadlo.

Další dny byly jako zlý sen. Paní Novotná chodila do nemocnice každý den a tvářila se jako nejstarostlivější tchyně pod sluncem. Nosila mi domácí koláče, hladila mě po ruce a šeptala: „To zvládneš, Viki.“ Ale já už věděla své.

Jednou večer přišla sama. Petr byl doma s Ráchel. Sedla si ke mně a dlouho mlčela.

„Viki,“ začala nakonec, „vím, že jsi mě slyšela.“

Mlčela jsem.

„Já jen… nechci, aby můj syn trpěl.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Já netrpím? Myslíte si, že jsem si to vybrala? Že chci být na obtíž?“

Zavrtěla hlavou. „To neříkám. Ale život je tvrdý. A někdy je lepší říct pravdu nahlas.“

„Vaše pravda není moje pravda,“ odpověděla jsem tiše.

Když odešla, rozhodla jsem se. Už nikdy jí nedovolím, aby ovlivňovala můj život.

Po návratu domů začalo peklo. Paní Novotná byla u nás denně – prý aby pomohla s Ráchel a domácností. Ve skutečnosti kontrolovala každý můj krok. Když jsem chtěla jít sama do koupelny, hned byla u mě: „Viki, radši počkej na Petra.“ Když jsem chtěla Ráchel přečíst pohádku: „Nech to na mně, ty potřebuješ odpočívat.“

Jednou večer jsem zaslechla hádku v kuchyni.

„Mami, nech ji být! Je to moje žena!“ křičel Petr.

„A co když tě stáhne ke dnu? Co když už nikdy nebudeš šťastný?“

V tu chvíli mi došlo, že musím jednat.

Druhý den ráno jsem si sedla s Petrem ke stolu.

„Petře,“ začala jsem opatrně, „musíme si promluvit.“

Podíval se na mě unaveně. „Já vím.“

„Tvoje máma… nemůže už k nám chodit tak často. Potřebuju klid. Potřebuju prostor.“

Chvíli mlčel a pak přikývl. „Máš pravdu.“

Bylo to těžké rozhodnutí – pro něj i pro mě. Ale věděla jsem, že jinak se nikdy neuzdravím – ani fyzicky, ani psychicky.

Paní Novotná to nesla těžce. Přestala k nám chodit úplně a s Petrem několik týdnů nemluvila.

Ale já začala znovu žít. Pomalu jsem se učila chodit s berlemi, četla Ráchel pohádky a smála se s Petrem u večerního čaje.

Jednoho dne přišla Ráchel domů ze školy a ptala se: „Mami, proč už k nám babička nechodí?“

Podívala jsem se jí do očí a řekla pravdu: „Někdy i dospělí dělají chyby a musí se naučit je napravit.“

A tak jsme začali znovu – jen my tři.

Někdy v noci přemýšlím: Je možné odpustit někomu, kdo vás zradil v nejhorší chvíli? Nebo je lepší chránit sebe a svou rodinu za každou cenu? Co byste udělali vy?