Když dcera hledá útočiště: Příběh jedné matky a rodinných tajemství

„Mami, můžu k tobě na pár týdnů přijet?“ ozvalo se mi v telefonu v pondělí ráno. Paulina, moje jediná dcera, zněla unaveně, skoro zlomeně. Věděla jsem, že když se takhle ptá, něco není v pořádku. „Samozřejmě, Paulinko, přijeď kdykoliv,“ odpověděla jsem bez váhání, i když mi v hlavě začaly vířit otázky. Proč zase utíká? Co se děje tentokrát?

Paulina přijela už večer. Vlekla za sebou těžký kufr a v očích měla stín, který jsem u ní neviděla od doby, kdy jí bylo patnáct a poprvé se pohádala s otcem. „Ahoj, mami,“ zašeptala a objala mě tak pevně, až mě zabolelo u srdce. V kuchyni jsme si sedly ke stolu a já jí nalila čaj. Mlčela. Jen si hrála s lžičkou a dívala se do hrnku.

„Paulino, co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic… prostě jsem potřebovala změnu,“ odpověděla vyhýbavě. Ale já ji znám. Vím, kdy lže.

Druhý den ráno jsem zaslechla její telefonát. „Ne, mami to neřeknu… Nechci, aby se to dozvěděla… Ano, vím, že tam bude zase ta tvoje kamarádka… Ano, ta tvoje slavná svatbařka…“ Pak ticho a tiché vzlyky. Srdce mi bušilo až v krku. Svatbařka? To je ta její tchyně, paní Novotná. Vždycky měla potřebu všechno organizovat – i životy ostatních.

Když Paulina přišla do kuchyně, sedla si naproti mně a dlouho mlčela. „Mami… já už to doma nezvládám. Tchyně je u nás pořád. Mluví do všeho – jak mám vařit, jak mám vychovávat děti… dokonce i co mám nosit na sobě! A Honza… místo aby mě podpořil, tak se jí zastává.“

Chvíli jsem nevěděla, co říct. Sama jsem si s tchyní nikdy nerozuměla a vím, jak dokáže být paní Novotná neústupná. Ale nikdy bych nečekala, že to zajde tak daleko.

„A co Honza? Mluvíte spolu o tom?“ zeptala jsem se.

„Snažila jsem se… Ale on říká, že přeháním. Že jeho máma to myslí dobře. Ale já už nemůžu! Připadám si jako cizí ve vlastním domě.“

Objala jsem ji a cítila její třesoucí se ramena. „Paulinko, jsi silná. Ale chápu tě. Někdy je potřeba si odpočinout.“

Další dny byly zvláštní. Paulina byla jako stín sama sebe – unavená, podrážděná, často plakala bez zjevné příčiny. Snažila jsem se ji rozptýlit – pekly jsme koláče podle receptu mé maminky, chodily na procházky do parku na Letné a povídaly si o všem možném. Ale pořád jsem cítila napětí ve vzduchu.

Jednoho večera přišla domů rozčílená. „Mami, volala mi Honza. Prý jestli už mám dost rozmarů a kdy se vrátím domů! Prý jeho máma je u nich jen na návštěvě a já z toho dělám drama!“

„A co jsi mu řekla?“ zeptala jsem se tiše.

„Že nevím… Že potřebuju čas.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc je Paulina sama. Honza ji neposlouchá, tchyně ji dusí a ona nemá nikoho jiného než mě.

Začala jsem přemýšlet o svém vlastním životě. Když jsem byla mladá, taky jsem měla pocit, že mě nikdo neposlouchá – můj muž byl pořád v práci a jeho matka mi radila do všeho možného. Ale nikdy jsem nenašla odvahu odejít nebo říct dost.

Jednoho dne přišla Paulina s rozhodnutím: „Mami, já už tam nechci zpátky. Nechci žít v domě, kde nemám žádné slovo.“

Byla jsem překvapená i pyšná zároveň. „A co děti?“ zeptala jsem se.

„Vezmu je k sobě. Honza je dobrý táta, ale já chci být jejich máma naplno – bez neustálého dohledu jeho matky.“

Začaly jsme spolu plánovat další kroky – právníka, bydlení, práci. Bylo to těžké období plné slz i hádek po telefonu s Honzou i paní Novotnou.

Jednou večer mi Paulina řekla: „Mami, myslíš si někdy, že jsme my ženy odsouzené žít podle pravidel jiných? Že nikdy nemáme právo na svůj vlastní život?“

Seděla jsem naproti ní a přemýšlela nad svým vlastním životem i životy žen kolem mě.

A teď se ptám i vás: Myslíte si, že máme právo říct dost? Nebo jsme opravdu odsouzené žít podle očekávání druhých?