Když mi dcera svěřila svého syna: Tajemství, která změnila naši rodinu

„Babi, proč maminka pořád pláče, když myslí, že ji nikdo nevidí?“ zeptal se mě malý Tomášek, sotva jsem mu utřela nos a posadila ho ke stolu s kakaem. Jeho oči byly upřímné a nevinné, ale v tu chvíli mě bodly jako nůž. Co na to říct dítěti, když sama nevím, co se v mé dceři Janě odehrává?

Bylo to před týdnem, kdy mi Jana zavolala. Její hlas byl roztřesený, skoro jsem ji nepoznávala. „Mami, musím do nemocnice. Prosím tě, můžeš si vzít Tomáška na pár dní?“ Samozřejmě jsem souhlasila. Vždyť jsme s manželem Petrem celý život dělali všechno pro to, aby se naše jediná dcera měla dobře. Ale už v tom telefonátu bylo něco zvláštního – Jana byla vzdálená, jako by mezi námi stála neviditelná zeď.

První noc u nás Tomášek nemohl usnout. Seděla jsem u jeho postele a hladila ho po vlasech. „Babičko, kdy se maminka vrátí?“ ptal se pořád dokola. „Brzy, broučku,“ lhala jsem mu a sama sobě opakovala, že všechno bude v pořádku. Jenže už druhý den mi začaly docházet zvláštní věci. Tomášek se bál zvonění telefonu. Když jsem mu chtěla přečíst pohádku o tatínkovi a synovi, rozplakal se. „Tatínek je zlý,“ zašeptal a schoval se pod peřinu.

Začala jsem být nervózní. Vždyť Jana mi nikdy nic neřekla o tom, že by s Martinem měli problémy. Vždycky působili jako šťastná rodina – alespoň na fotkách na Facebooku a při nedělních obědech u nás doma. Ale teď mi hlavou běžely vzpomínky: Jana poslední dobou hubla, byla bledá a unavená. Když jsem se jí ptala, vždycky to sváděla na práci nebo na Tomáškův neklidný spánek.

Jednoho večera jsem našla v Tomáškově batůžku malý deníček. Nechtěla jsem být zvědavá, ale něco mě nutilo ho otevřít. Byly tam dětské kresby – maminka s modřinou na tváři, tatínek s červenou pusou křičící na maminku. Srdce mi bušilo až v krku. Co se to u nich doma děje?

Když jsem druhý den volala Janě do nemocnice, byla slabá a unavená. „Mami, prosím tě, nejezdi za mnou dneska. Potřebuju si odpočinout.“ Její hlas byl tichý, skoro zlomený. Po telefonu jsem slyšela cizí ženský hlas: „Paní Nováková potřebuje klid.“

Začala jsem pátrat. Zavolala jsem Martinovi – zeťovi – ale nezvedal mi telefon. Nakonec jsem se od sousedky dozvěděla, že u nich doma často slyšela hádky a křik. Prý jednou viděla Janu s roztrženým kabátem a uplakanou tváří.

Když jsem to řekla Petrovi, byl v šoku. „To není možné! Martin je slušný chlap! To musí být nějaké nedorozumění.“ Ale já už věděla své.

Další ráno Tomášek nechtěl jít do školky. „Bojím se, že si pro mě přijde tatínek,“ šeptal mi do ucha. Objala jsem ho a slíbila mu, že ho ochráníme.

Večer jsem seděla u stolu s Petrem a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu otevřeně mluvili o Janě. „Možná jsme byli moc slepí,“ řekl tiše Petr. „Možná jsme nechtěli vidět pravdu.“

Když se Jana po týdnu vrátila z nemocnice – pohublá, s kruhy pod očima – sedla si ke mně do kuchyně a rozplakala se. „Mami, já už to dál nevydržím,“ vzlykala. „Martin mě bije… už dlouho… Ale bála jsem se ti to říct.“

Objala jsem ji a poprvé za celý život jsem nevěděla, co říct vlastnímu dítěti. Byla jsem naštvaná na sebe i na celý svět – jak je možné, že jsme si ničeho nevšimli? Jak jsme mohli být tak slepí?

Začaly týdny plné strachu i naděje. Jana podala žádost o rozvod a my s Petrem jí byli oporou ve všem – od právníků až po hlídání Tomáška. Martin nám vyhrožoval přes SMS i telefonáty, ale já už věděla, že musíme stát při Janě za každou cenu.

Jednou večer jsme seděli všichni tři – já, Jana a Tomášek – u stolu a jedli palačinky s marmeládou. Tomášek se poprvé od Janina návratu usmál a Jana mě chytla za ruku: „Děkuju ti, mami… Bez tebe bych to nezvládla.“

Ale v hlavě mi pořád zněla otázka: Kolik žen kolem nás žije ve strachu a hanbě? Kolik matek si myslí, že své děti znají dokonale – dokud je osud nedonutí otevřít oči?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že bychom měli více mluvit o domácím násilí v českých rodinách?