Když se mi rozpadl svět: Příběh otce z Brna

„Tati, proč mě bolí břicho pořád víc?“ slyšel jsem slabý hlas své dcery Klárky, když jsem jí v noci držel ruku v nemocniční posteli. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly přehlušit můj strach. V tu chvíli jsem ještě netušil, že tahle bolest je jen začátek noční můry, která mi roztrhá život na kusy.

Bylo mi čtyřicet pět, žil jsem v Brně, měl jsem práci v menší IT firmě a myslel jsem si, že mám všechno, co potřebuji. Moje žena Jana byla učitelka na základní škole, Klárka chodila do sedmé třídy a byla to naše sluníčko. Každý pátek jsme chodili na zmrzlinu na náměstí Svobody a v neděli na procházky do Lužánek. Nikdy by mě nenapadlo, že se to všechno může během pár dní zhroutit.

Začalo to nenápadně. Klárka byla unavená, ztrácela chuť k jídlu a často si stěžovala na bolest břicha. Jana říkala, že je to jen puberta, že to přejde. Ale já jsem cítil, že je něco špatně. Když Klárka jednoho rána omdlela v koupelně, neváhal jsem a odvezl ji na pohotovost. Tam začal kolotoč vyšetření, odběrů krve a nekonečného čekání na výsledky.

Jana byla zvláštně odtažitá. Seděla v čekárně, koukala do mobilu a na Klárku se skoro ani nepodívala. „Musím do práce,“ řekla mi tiše a odešla. Zůstal jsem sám s dcerou, která se mě ptala, kdy přijde máma. „Brzy, neboj,“ lhal jsem jí.

Výsledky přišly za dva dny. Doktorka si mě zavolala do kanceláře. „Pane Nováku, vaše dcera má vzácnou genetickou poruchu. Potřebujeme udělat další testy, i u vás a vaší manželky.“ Zmateně jsem kývl. Genetická porucha? Nikdo v naší rodině nikdy nic takového neměl.

Když jsem to řekl Janě, zbledla. „To je nesmysl,“ vyhrkla. „Nemám čas na nějaké testy.“ Ten večer se doma pohádala se mnou i s Klárkou. „Jste oba přecitlivělí! Já už toho mám dost!“ křičela a zabouchla za sebou dveře ložnice.

Druhý den ráno byla pryč. Na stole ležel jen lístek: „Musím si všechno promyslet. Nevolej mi.“

Zůstal jsem s Klárkou sám. Musel jsem jí lhát, že máma má hodně práce, že se brzy vrátí. Ale ona nebyla hloupá. Každý večer se mi dívala do očí a ptala se: „Tati, proč máma nejde domů?“

Testy potvrdily, že Klárčina nemoc je dědičná. Ale když přišly výsledky z laboratoře, doktorka mě požádala o schůzku. Seděl jsem naproti ní a ona mi položila otázku, která mi navždy změnila život: „Pane Nováku, jste si jistý, že jste biologický otec Klárky?“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. „Samozřejmě,“ vyhrkl jsem. Ale ona mi ukázala papíry: genetické markery neseděly. Klárka nebyla moje dcera.

Nevím, jak jsem došel domů. Seděl jsem v kuchyni, díval se na fotky z dovolené v Krkonoších, kde jsme se smáli, a měl pocit, že se dívám na cizí lidi. Jana mi nebrala telefon. Klárka byla v nemocnici a já nevěděl, co jí říct.

Začal jsem pátrat. Volal jsem Janiným kamarádkám, její sestře, dokonce i do školy. Nikdo nevěděl, kde je. Klárka se zhoršovala, potřebovala operaci a já musel podepsat souhlas jako zákonný zástupce. Všechno bylo na mně.

Jednou večer jsem seděl u Klárky a ona mě chytla za ruku: „Tati, kdybych nebyla tvoje dcera, měl bys mě pořád rád?“ Rozbrečel jsem se. „Klárko, jsi moje dcera. Navždycky.“

Po týdnu se Jana objevila. Byla vyčerpaná, oči měla zarudlé od pláče. „Promiň,“ šeptla mi na chodbě nemocnice. „Já… Klárka není tvoje. Byla jsem zoufalá, když jsme se snažili o dítě a nešlo to… Udělala jsem chybu.“

Chtěl jsem křičet, rozbít něco, ale místo toho jsem jen seděl a mlčel. Všechno ve mně bylo prázdné. Jana odešla znovu – tentokrát navždy.

Zůstal jsem s Klárkou sám. Lékaři říkali, že její nemoc je vážná, ale že má šanci žít normální život, pokud bude brát léky a chodit na kontroly. Musel jsem se naučit vařit dietní jídla, řešit papíry s pojišťovnou, chodit do práce a být jí oporou.

Byly dny, kdy jsem měl chuť to vzdát. Kdy jsem seděl v koupelně na zemi a brečel do ručníku, aby to Klárka neslyšela. Ale pak přišla za mnou, objala mě a řekla: „Tati, mám tě ráda.“

Dnes je Klárce patnáct. Je silná, statečná a pořád se směje. Jana nám už nikdy nenapsala. Někdy si říkám, jestli bych měl být naštvaný nebo vděčný za to, co mám.

Možná krev není všechno. Možná rodina je to, co si vybereme sami.

Co byste udělali vy? Dokázali byste milovat dítě, které není vaše? Nebo by vás zrada zlomila?