Kolik vlastně táta dostává důchod? A proč bych to měl vědět?

„A kolik vlastně tvůj táta dostává důchod?“ zeptal se mě Petr u oběda, když jsme s kolegy seděli v jídelně. Všichni se smáli, někdo vtipkoval o tom, jak jeho máma schovává peníze pod matrací, ale mě ta otázka zaskočila. Nikdy jsem se o to nezajímal. Vždyť je to jeho věc, jeho peníze, jeho starosti. Proč bych měl vědět, kolik dostává důchod?

„Nevím a upřímně – je mi to jedno,“ odpověděl jsem a snažil se to zahrát do autu. Ale Petr se jen zasmál: „No jo, ale co když bude potřebovat pomoct? Nebo co když už teď potřebuje a ty o tom ani nevíš?“

Celé odpoledne mi ta otázka vrtala hlavou. Táta byl vždycky samostatný. Po smrti mámy žil sám v našem starém bytě na Jižním Městě. Volali jsme si jednou týdně, občas jsem mu přivezl nákup nebo ho vzal na pivo. Nikdy si nestěžoval. Nikdy neřekl, že by něco potřeboval. A já jsem byl rád – měl jsem svůj život, práci, rodinu, děti na gymplu, hypotéku na byt v Modřanech.

Ale když jsem večer přišel domů, nemohl jsem se zbavit pocitu viny. Moje žena Jana si toho všimla: „Co se děje?“ zeptala se tiše, když jsme ukládali děti.

„Přemýšlím nad tátou… Vlastně vůbec nevím, jak na tom je. Jestli má dost peněz, jestli něco nepotřebuje…“

Jana pokrčila rameny: „Tak mu zavolej a zeptej se ho. Není to žádná ostuda.“

Jenže já jsem měl strach. Strach z toho, co bych mohl zjistit. Strach z toho, že bych musel něco změnit.

Druhý den jsem tátovi zavolal. „Ahoj tati… Hele, můžu se tě na něco zeptat?“

„No jasně, co potřebuješ?“ ozvalo se z telefonu jeho typickým klidným hlasem.

„Jen mě tak napadlo… Máš všechno, co potřebuješ? S ničím ti nepomůžu?“

Chvíli bylo ticho. Pak táta řekl: „Neboj se o mě, mám všechno pod kontrolou.“

Ale já slyšel v jeho hlase něco nového – únavu? Smutek? Nebo jen podráždění?

„Tati… Kolik vlastně dostáváš důchod?“ vyhrkl jsem najednou.

Táta se zasmál: „To tě teď zajímá? Neboj, neumírám hlady.“

„Já jen… V práci jsme se o tom bavili a…“

„Hele, Honzo,“ přerušil mě ostřeji než obvykle. „Já jsem si celý život vydělával sám a zvládnu to i teď. Nechci být nikomu na obtíž.“

Zavěsili jsme a já měl pocit, že jsem udělal něco špatně. Jako bych narušil nějaké nepsané pravidlo mezi otcem a synem.

O víkendu jsem za tátou zajel osobně. Přinesl jsem mu bábovku od Jany a lahev rumu. Seděli jsme v kuchyni u stolu, kde jsme kdysi s mámou hrávali karty.

„Tati… Nezlob se na mě za ten telefonát,“ začal jsem opatrně.

Táta mávl rukou: „To nic. Jen mě překvapilo, že tě to najednou zajímá.“

„Víš… Já vlastně vůbec nevím, jak žiješ. Jestli ti něco nechybí…“

Táta chvíli mlčel a pak řekl: „Honzo, já už toho moc nepotřebuju. Mám střechu nad hlavou, jídlo v lednici a občas si zajdu s Frantou na pivo. Důchod není žádná sláva, ale vystačím si.“

Podíval jsem se kolem sebe – starý nábytek, vybledlé záclony, televize z devadesátých let. Najednou mi došlo, jak moc jsme si odvykli mluvit o penězích. Jak moc jsme si odvykli mluvit vůbec.

„A kdyby ti někdy něco chybělo… Řekneš mi to?“

Táta se usmál: „Neboj se. Ale zatím to zvládám.“

Když jsem odcházel, měl jsem pocit, že jsme si řekli víc než za posledních pět let dohromady. Ale stejně mi to nedalo spát.

Začal jsem si všímat detailů – proč má táta pořád ty samé boty? Proč nikdy nezapíná topení naplno? Proč odmítá jet s námi na dovolenou?

Jednou večer mi volala sestra Martina: „Honzo, byla jsem dneska u táty… Má doma skoro prázdnou lednici.“

Zamrazilo mě. „Proč mi to neřekl?“

„Protože nechce být na obtíž,“ odpověděla Martina tiše.

Seděli jsme pak s Janou dlouho do noci a přemýšleli, co dělat. Mám tátu přemlouvat, aby šel do domova pro seniory? Mám mu dávat peníze? Nebo ho prostě víc navštěvovat?

Nakonec jsme s Martinou začali jezdit k tátovi častěji. Nosili jsme mu nákupy, opravili mu kapající kohoutek, koupili novou mikrovlnku. Táta protestoval, ale nakonec to přijal.

Jednou večer jsme seděli u televize a táta najednou řekl: „Víš, Honzo… Já vím, že už nejsem tak silnej jako dřív. Ale pořád chci mít pocit, že něco zvládnu sám.“

Podíval jsem se na něj a pochopil – nejde jen o peníze nebo důchod. Jde o důstojnost. O hrdost. O vztah mezi otcem a synem.

Dnes už vím, kolik táta dostává důchod. Ale mnohem důležitější je pro mě to, že spolu zase mluvíme. Že si navzájem dokážeme říct i věci, které bolí.

Možná bychom si měli častěji pokládat otázku: Kolik toho vlastně víme o svých rodičích? A kolik toho chceme vědět?