Máma dala dům mé bývalé ženě kvůli dětem – a já zůstal na ulici

„To nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl jsem, když jsem stál v kuchyni našeho starého bytu na sídlišti v Plzni. Máma seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči sklopené. „Karel, prosím tě, pochop to… děti potřebují stabilitu. A ty máš přece kde být.“ Její hlas byl tichý, ale rozhodný. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi rozpadá celý svět.

Je mi pětatřicet a nikdy bych si nemyslel, že mě vlastní rodina odstaví na druhou kolej. Po rozvodu s Lenkou jsem se snažil zůstat v kontaktu s dětmi – s Adamem a Terezkou. Bylo to těžké, protože Lenka mě nenáviděla a děti byly zmatené. Ale pořád jsem měl aspoň ten pocit domova. Teď už ani to ne.

„A co já? Kde mám být já?“ zeptal jsem se zoufale. Máma se na mě podívala s lítostí v očích. „Kájo, jsi dospělý chlap. Najdeš si něco. Lenka s dětmi by skončili na ubytovně. To přece nechceš.“

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s mámou seděli u televize, pili čaj a smáli se starým českým komediím. Teď mezi námi stála zeď – zeď postavená z jejího soucitu k mým dětem a bývalé ženě. Ale co já? Proč mám být ten, kdo ustoupí?

Odešel jsem z bytu a zabouchl za sebou dveře tak silně, až se otřásly stěny. Venku pršelo a já neměl kam jít. Kamarádi? Většina z nich má svoje rodiny, svoje starosti. Otec? Ten odešel už dávno a s ním i jakýkoli pocit bezpečí.

Sedl jsem si na lavičku před panelákem a vytáhl mobil. Projížděl jsem inzeráty na podnájmy – všechno drahé nebo už obsazené. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme s Lenkou vybírali nábytek do dětského pokoje, jak jsme malovali stěny na žluto, protože Terezka milovala sluníčko.

Najednou mi přišla zpráva od Lenky: „Děkuju tvé mámě. Děti jsou šťastné.“ Cítil jsem vztek i smutek zároveň. Ona dostala všechno – dům, děti, podporu mojí mámy. Já zůstal sám.

Druhý den jsem šel do práce jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mé nálady: „Co je s tebou? Vypadáš jak po pohřbu.“

„Máma dala dům Lence a dětem. Já musím pryč,“ řekl jsem tiše.

Petr pokrčil rameny: „Aspoň máš svobodu. Já bych někdy taky nejradši utekl od všech.“

Jenže já nechtěl svobodu. Chtěl jsem domov.

Večer jsem se vrátil k mámě pro pár věcí. Seděla v kuchyni a plakala. „Kájo, promiň mi to… Já jen nechci, aby děti trpěly.“

„A co já? Ty nevidíš, že trpím taky?“ vybuchl jsem.

Objala mě, ale bylo to jiné objetí než dřív – chladné, provinilé.

Začal jsem bydlet u kolegy na gauči. Každý večer jsem přemýšlel, kde se stala chyba. Proč se všechno obrátilo proti mně? Když jsem byl malý, máma mi vždycky říkala: „Rodina je základ všeho.“ Teď mám pocit, že rodina je základ bolesti.

Jednou večer mi zavolala Terezka: „Tati, přijdeš za námi? Máme nový pokojíček!“ Její hlas byl nadšený a já cítil slzy v očích.

„Přijdu, princezno,“ slíbil jsem jí.

Když jsem přišel do domu, kde jsem vyrůstal, Lenka mi otevřela dveře s úsměvem vítězky. Děti mě objaly a ukazovaly mi svůj nový pokoj. Všechno bylo krásné – až na to, že já tam byl jen hostem.

Po návštěvě jsem šel zpátky do deště a přemýšlel: Je správné obětovat jednoho člena rodiny pro štěstí ostatních? Nebo je to jen pohodlná výmluva pro zradu?

Možná bych měl být rád, že moje děti mají kde bydlet. Ale proč mám pocit, že už nikdy nebudu mít domov?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné ustoupit kvůli dětem – i když vás to stojí všechno?