„Mami, já jí to neřeknu.“ – Jak jsem musela říct tchyni, že její syn nemůže mít děti

„Jano, ty jí to řekni. Já na to nemám.“ Tomáš seděl na kraji postele, hlavu v dlaních, a já cítila, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého. V kuchyni už cinkaly talíře – jeho maminka, paní Věra, připravovala nedělní oběd, jako vždycky. Všechno bylo jako obvykle, jenže tentokrát jsme s Tomášem nesli tajemství, které nám dusilo každý nádech.

„To přece není fér,“ zašeptala jsem. „Je to tvoje máma.“

Tomáš jen zavrtěl hlavou. „Ona mě zničí. Ty ji znáš. Prosím.“

A tak jsem tam stála já – Jana Novotná, třicetiletá žena z malého města u Hradce Králové, která měla být šťastná, protože má milujícího muže a krásný byt v paneláku. Jenže místo toho jsem měla v rukou osud celé rodiny.

Když jsme se s Tomášem před pěti lety brali, byla jsem přesvědčená, že jeho maminka je jen trochu starostlivá. Ale brzy jsem zjistila, že její starostlivost je jako dusivý oblak – všude, pořád. „Janičko, co vaříš Tomáškovi k večeři? Janičko, nezapomeň mu připomenout vitamíny. Janičko, kdy už budete mít miminko?“

Ze začátku jsem se smála a brala to jako folklór. Ale když jsme po dvou letech snažení zjistili, že Tomáš je neplodný, smích mě přešel. Byli jsme u doktora v Hradci, seděli jsme v čekárně mezi páry s dětmi a já držela Tomáše za ruku. On byl bledý jako stěna. „Jano,“ řekl tehdy tiše, „já mám strach.“

Výsledky byly jasné. Doktor byl citlivý, ale fakta byla neúprosná: Tomáš nikdy nebude otcem přirozenou cestou. Cestou domů jsme mlčeli. Doma jsme plakali.

A pak přišla paní Věra na návštěvu. „Tak co, děti moje? Už mám kupovat dupačky?“ smála se a já cítila, jak mi tuhne úsměv na tváři.

Od té doby to bylo horší. Každý týden nové rady: bylinky od sousedky, návštěva léčitele v Pardubicích, dokonce i modlitby v kostele. Tomáš se uzavíral do sebe a já byla ta silná – alespoň navenek.

Až do dneška.

Stála jsem ve dveřích kuchyně a sledovala paní Věru, jak krájí cibuli na svíčkovou. „Janičko, pojď mi pomoct,“ zavolala vesele.

Vzala jsem si prkénko a začala loupat mrkev. Srdce mi bušilo až v krku.

„Paní Věro…“ začala jsem opatrně.

„Ano?“ usmála se na mě.

„Chtěla bych si s vámi o něčem promluvit.“

Položila nůž a podívala se na mě tím svým pohledem – přísným a zároveň plným očekávání.

„My s Tomášem… máme problém.“

Chvíli bylo ticho. Pak se usmála: „To nic není, Janičko. Všechno se dá vyřešit. Dneska jsou možnosti! Já znám jednu paní v Praze…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nejde to vyřešit. Tomáš… nemůže mít děti.“

Viděla jsem, jak jí cukly koutky úst. Jakoby jí někdo dal facku.

„Cože?“ zašeptala.

„Byli jsme u doktora. Je to jisté.“

Sedla si ke stolu a dlouho mlčela. Pak začala plakat – tiše, bez hysterie. Jen slzy stékaly po tvářích ženy, která celý život věřila, že všechno zvládne.

„Proč mi to neřekl on?“ zeptala se nakonec.

„Nezvládl by to,“ odpověděla jsem popravdě.

Pak přišel Tomáš do kuchyně. Viděl nás obě – mě bledou a jeho mámu zlomenou.

„Mami… promiň,“ zašeptal.

Paní Věra vstala a objala ho. „To je v pořádku, Tomáši. Jsem ráda, že jsi mi to řekl… i když vlastně ne ty.“

Ten den jsme spolu seděli u stolu a mlčeli víc než kdy jindy. Svíčková zůstala skoro netknutá.

Další týdny byly těžké. Paní Věra se stáhla do sebe, přestala volat každý den a místo rad posílala jen krátké zprávy: „Myslím na vás.“ Tomáš byl smutný, ale zároveň cítil úlevu – už nemusel předstírat.

Jednou večer jsme seděli na balkoně našeho panelákového bytu a dívali se na světla města.

„Jano,“ řekl tiše Tomáš, „myslíš, že nás máma někdy pochopí?“

Objala jsem ho a přemýšlela nad tím sama pro sebe.

Možná je někdy těžší říct pravdu než ji slyšet. A možná je rodina právě o tom – vydržet i chvíle, kdy bolí být upřímný.

Co myslíte vy? Kde je podle vás hranice mezi tím chránit své blízké a žít svůj vlastní život?