„Martine, můžeš pomoct s dědou Františkem?“ – Sousedská starost rozvíří rodinné vztahy

„Martine, prosím tě, já už fakt nemůžu,“ ozvalo se mi do ucha, sotva jsem zvedl telefon. Hlas mé sestry Jany zněl unaveně a podrážděně. „Děda František je poslední dobou nějaký neklidný, pořád něco hledá, zapomíná, a já mám teď v práci uzávěrku. Kluci mají angličtinu, fotbal, já nevím, kde mi hlava stojí. Nemohl bys ho na pár týdnů vzít k sobě?“

Zaváhal jsem. Můj byt na Žižkově byl malý, práce v knihovně mě vyčerpávala a sám jsem měl pocit, že mi život protéká mezi prsty. Ale Jana byla vždycky ta zodpovědná, ta, co všechno zvládne. A teď poprvé přiznala, že už nemůže.

„Dobře,“ vydechl jsem nakonec. „Přiveď ho zítra.“

Druhý den stál děda František v předsíni s igelitkou plnou léků a starým kufrem. „Tak co, Martine, prý se u tebe budu mít jako v hotelu?“ mrkl na mě a já si všiml, jak se mu třesou ruce.

První dny byly těžké. Děda se v noci budil, bloudil po bytě a hledal „starou“, moji babičku, která už byla tři roky po smrti. Ráno seděl u stolu a mlčky míchal čaj. Já chodil do práce a vracel se domů s obavou, co zase najdu.

Jednoho odpoledne jsem přišel domů dřív a našel dědu na balkoně. Hrabal se v truhlících s hlínou a mumlal si pod vousy. „Co to děláš?“ zeptal jsem se.

„Sázím ředkvičky,“ odpověděl prostě. „Tvoje babička vždycky říkala, že když má člověk špinavé ruce od hlíny, nemůže být smutný.“

Sedl jsem si vedle něj a chvíli jsme mlčky přesazovali sazenice. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítil klid.

Další dny jsme spolu začali chodit na zahrádku za domem. Děda mi ukazoval, jak správně okopávat záhony, jak poznat dobrou zeminu. Povídali jsme si o jeho dětství v Podkrkonoší, o tom, jak poznal babičku na tancovačce v Jilemnici. Smál se u toho tak nahlas, až se sousedka paní Novotná přišla podívat, co se děje.

Jednou večer jsem zaslechl dědu plakat. Seděl u stolu s fotkou babičky v ruce. „Víš, Martine,“ řekl tiše, „já mám někdy pocit, že už tu pro mě nic není.“

Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem mu položil ruku na rameno.

Začali jsme spolu vařit – děda mě naučil jeho slavné bramboráky a já mu ukázal svůj pokus o domácí pizzu. Smáli jsme se tomu, jak je kuchyň pokaždé jako po výbuchu.

Jednoho dne přijela Jana s kluky na návštěvu. Všichni jsme seděli na zahradě u stolu plného jídla a poprvé po dlouhé době jsme se nehádali. Děda vyprávěl historky z mládí a kluci viseli na každém jeho slovu.

Ale nebylo to jen idylické. Jana mi jednou večer vyčetla: „Ty si myslíš, že když máš dědu u sebe měsíc, tak jsi lepší syn? Já se o něj starám roky!“ Rozbrečela se a já pochopil, jak moc je unavená a jak málo jsme si navzájem rozuměli.

Začali jsme spolu víc mluvit – o tom, jak je těžké stárnout i o tom, jak je těžké dívat se na to, jak naši rodiče a prarodiče slábnou před očima.

Když měl děda narozeniny, uspořádali jsme malou oslavu na zahradě. Přinesl jsem mu starý fotoaparát po tátovi a řekl mu: „Dědo, pojď mi ukázat svět tvýma očima.“

Děda fotil záhony, ptáky na plotě i Janu s kluky. Večer mi řekl: „Víš Martine, myslel jsem si, že už mě nic dobrého nečeká. Ale možná že jo.“

Když pak odjížděl zpátky k Janě domů, objal mě pevněji než kdy dřív. „Díky,“ zašeptal.

Teď sedím na balkoně mezi truhlíky s ředkvičkami a přemýšlím: Proč nám někdy trvá tak dlouho pochopit, co je v životě opravdu důležité? A proč si to často uvědomíme až ve chvíli, kdy už je skoro pozdě?