„Máte měsíc na to, abyste si našly jiné bydlení. Odteď budu bydlet sama.“: Příběh matky, která musela vyhodit své dvě dcery z domova

„Máte měsíc na to, abyste si našly jiné bydlení. Odteď budu bydlet sama.“ Ta slova mi hořela na jazyku už týdny, ale až dnes jsem je skutečně vyslovila. Stála jsem v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a srdce bušilo jako splašené. Moje starší dcera Lucie na mě zírala s otevřenou pusou, mladší Klára se rozplakala ještě dřív, než jsem stačila domluvit.

„Mami, to nemyslíš vážně! Kam bychom šly? Vždyť víš, že nemám pořádnou práci!“ Lucie se snažila ovládnout hlas, ale stejně jí přeskočil.

„A já mám zítra zkoušku! Jak mám teď vůbec něco dělat?“ Klára se sesunula na židli a schovala tvář do dlaní.

Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Ale už to dál nešlo. Po smrti mého muže Pavla před třemi lety jsem se snažila být silná. Všechno jsem táhla sama – domácnost, účty, jejich hádky i jejich sny. Ale poslední měsíce byly peklo. Lucie se vrátila domů po rozchodu s přítelem a místo aby hledala práci, celé dny ležela na gauči a koukala na seriály. Klára studovala vysokou školu, ale místo učení trávila večery po hospodách s kamarády. Byt byl pořád plný křiku, nepořádku a výčitek.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a dívala se na starou fotku nás čtyř – ještě s Pavlem. Všichni jsme se smáli. Teď jsem měla pocit, že už neumím ani dýchat. V práci v nemocnici jsem byla neustále unavená, doma mě čekal jen chaos. Začala jsem mít úzkosti a nespavost. Když jsem to řekla Lucii, jen protočila oči: „Mami, přeháníš.“

A pak přišel ten den. Ráno jsem našla v kuchyni rozbitý hrnek a zbytky pizzy na stole. Lucie spala do poledne, Klára ani nepozdravila. V tu chvíli mi praskly nervy.

„Dost! Takhle to dál nejde! Já už nemůžu! Máte měsíc na to, abyste si našly jiné bydlení. Odteď budu bydlet sama.“

Následovalo ticho, které by se dalo krájet.

Lucie se zvedla a práskla dveřmi od pokoje. Klára jen tiše plakala. Já stála u linky a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy.

Ten večer jsem volala své kamarádce Daně. „Ivano, udělala jsi správně,“ řekla mi tiše. „Nemůžeš za ně žít jejich životy.“

Ale já měla výčitky svědomí. Celou noc jsem nespala a přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc měkká? Nebo moc přísná? Měla jsem jim víc pomáhat? Nebo je víc tlačit do samostatnosti?

Další dny byly napjaté. Lucie se mnou nemluvila vůbec, Klára jen odpovídala jednoslovně. Obě začaly hledat podnájem – aspoň to tvrdily. Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi.

„To je šílený, že nás máma vyhazuje,“ šeptala Lucie.

„Ale co chceš dělat? Taky už to tu bylo k nevydržení,“ odpověděla Klára.

Chtěla jsem tam vejít a obejmout je, ale neměla jsem sílu.

Začaly si balit věci. Každý den mizelo něco z jejich pokojů – knížky, oblečení, fotky z dětství. Bylo to jako sledovat rozpad vlastního života.

Jednoho odpoledne přišla Lucie za mnou do kuchyně.

„Mami… promiň.“

Podívala jsem se na ni – oči měla červené od pláče.

„Já vím, že jsme ti to neulehčily. Ale já fakt nevím, co mám dělat…“

Objala jsem ji a obě jsme plakaly.

Klára si našla spolubydlení s kamarádkou v Nuslích. Lucie nakonec odešla k bývalé spolužačce do Karlína. Byt najednou ztichl. První dny jsem chodila po prázdných pokojích a měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Ale pak přišel zvláštní klid. Najednou jsem měla čas na sebe – mohla jsem si číst, jít na procházku do Krčského lesa nebo jen tak sedět u okna s kávou.

Občas mi zavolají. Klára si stěžuje na hlučné sousedy, Lucie řeší práci i vztahy. Ale slyším v jejich hlasech něco nového – dospělost.

Nevím, jestli jsem udělala správně. Možná mě budou jednou nenávidět za to, že jsem je vyhodila z domova. Ale možná mi jednou poděkují.

Někdy večer sedím u stolu a ptám se sama sebe: Byla jsem krutá? Nebo statečná? Co byste udělali vy na mém místě?