Modlitba u dveří vily: Jak soused změnil náš život

„Mami, on zase kašle krev!“ křičela jsem z chodby, zatímco jsem držela bratra za ruku a snažila se neukázat, jak moc se bojím. Bylo šest ráno, venku padal těžký ostravský sníh a já věděla, že dneska to bude zase boj. Máma přiběhla, v očích paniku i únavu. „Musíme do nemocnice, Lucko. Hned.“

Jenže když jsme vyšli před panelák, naše stará Škoda Favorit už ani neškytla. Máma zkoušela klíček znovu a znovu, ale motor jen chrčel. Bratr seděl na zadním sedadle, bledý jako stěna, a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Co budeme dělat? Sanitku si nemůžeme dovolit, už nám to minule strhli z podpory,“ šeptala máma zoufale.

Stála jsem tam v pyžamu a zimní bundě, sníh mi padal do vlasů a já věděla, že musím něco udělat. Naproti přes ulici stála ta velká vila s vysokým plotem – dům pana Karla. Nikdy jsme s ním nemluvili. Lidi říkali, že je bohatý a nepřístupný, že si na nás „panelákové“ moc nevšímá. Ale teď mi bylo jedno, co si kdo myslí.

„Počkejte tady,“ řekla jsem mámě a rozběhla se přes ulici. Sníh mi křupal pod nohama a ruce se mi třásly, když jsem zvonila na zvonek. Dveře otevřela paní v županu – jeho žena. „Dobrý den… prosím vás… můj bratr je nemocný… potřebujeme do nemocnice… naše auto nejede…“ slova se mi pletla a slzy mi tekly po tvářích.

Za chvíli se objevil pan Karel. Vysoký, šedivé vlasy, přísný pohled. „Co se děje?“ zeptal se stroze. Vysvětlila jsem mu všechno mezi vzlyky. Chvíli na mě koukal, pak kývl hlavou: „Počkejte tady.“

Za pět minut už stál před domem v kabátu s klíčky od svého nového Superbu. „Nastupte,“ řekl jen. Máma s bratrem přeběhli ulici a já cítila směs úlevy a studu. Cesta do nemocnice byla tichá. Pan Karel řídil rychle, ale jistě. Bratr seděl vzadu a kašlal do kapesníku, máma mu držela ruku.

Když jsme dorazili na urgentní příjem, pan Karel vystoupil s námi. Pomohl bratrovi ven z auta a šel s námi až dovnitř. „Děkuju vám… moc…“ šeptala máma, ale on jen mávl rukou: „To je samozřejmost.“

Ten den jsme v nemocnici strávili celé dopoledne. Bratrovi nasadili novou léčbu a máma byla vyčerpaná tak, že usnula na židli v čekárně. Já seděla vedle ní a přemýšlela, co bude dál. Jak budeme jezdit na kontroly? Co když auto už nikdy nenastartuje?

Když jsme se vraceli domů tramvají – pan Karel musel odjet za svými povinnostmi – čekalo nás překvapení. U našeho vchodu stál on i jeho žena s taškou plnou jídla a obálkou v ruce. „Tohle je pro vás,“ řekla paní Alena tiše a podala mámě obálku. Uvnitř byly peníze – víc, než jsme kdy viděli pohromadě.

Máma začala plakat. „To nemůžeme přijmout…“ Ale pan Karel ji přerušil: „Můžete. A musíte. Váš syn potřebuje pomoc.“

Od té chvíle se všechno změnilo. Pan Karel nám půjčil své staré auto, dokud jsme si nenašetřili na opravu našeho Favorita. Jeho žena nám nosila polévky a občas i čerstvé pečivo z pekárny. Lidé v domě začali šeptat – jedni záviděli, druzí nás litovali.

Jednoho večera jsem slyšela mámu telefonovat s babičkou: „Nikdy bych nevěřila, že někdo jako on… víš, vždycky jsem si myslela, že ti nahoře nás přehlížejí… ale on je jiný.“

Ale nebylo to všechno růžové. Táta – který nás opustil před lety – najednou začal volat a vyčítat mámě, že „dělá ostudu“ tím, že bere pomoc od cizích lidí. Někteří sousedé si začali šeptat: „No jo, Lucka s mámou si našly sponzora…“

Jednou večer jsem šla vyhodit smetí a potkala sousedku Janu na schodech. „Tak co, Lucinko,“ usmála se falešně, „už máte nový auto? To je fajn mít takový známý…“ Cítila jsem stud i vztek zároveň.

Ale když jsem se vrátila domů a viděla bratra spát klidněji než kdy dřív, věděla jsem, že to stálo za to.

Jednou mi pan Karel řekl: „Víš, Lucie, lidé jsou často uzavření do svých světů. Ale někdy stačí jen zaklepat na dveře.“

Dnes už je bratr dospělý a zdravější než kdy dřív. Máma pracuje v knihovně a já studuji medicínu – chci pomáhat lidem tak, jako nám tehdy pomohl pan Karel.

Někdy večer stojím u okna našeho bytu a dívám se na vilu naproti. Přemýšlím: Kolik lidí kolem nás potřebuje pomoc? A kolik z nás má odvahu zaklepat na cizí dveře? Co byste udělali vy?