Můj syn odešel, ale já jsem nemohla opustit své vnouče

„Jak jsi to mohl udělat?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v ruce drkotal hrnek s kávou. Tomáš mlčel na druhém konci, jeho hlas byl vzdálený, cizí. „Mami, já už to prostě nezvládám. Potřebuju začít znovu.“ Pak zavěsil. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Můj jediný syn, Tomáš, odešel od své ženy Lenky a našeho malého vnuka Filípka. Zůstali sami v našem starém paneláku na Jižním Městě, kde sousedé nikdy nezapomněli přidat jedovatou poznámku, když se něco vymykalo normálu.

První týdny byly peklo. Lenka seděla v kuchyni, oči zarudlé od pláče, Filípek se tiskl ke mně a šeptal: „Babi, kde je táta?“ Nedokázala jsem mu odpovědět. Sama jsem nevěděla, kde Tomáš je – ani proč odešel. Všude kolem nás viselo ticho a stud. Sousedka paní Novotná mi jednou vynadala na chodbě: „To je ta vaše výchova! Syn uteče a vy tu teď budete dělat chudinku?“ Cítila jsem se ponížená, ale nemohla jsem odejít. Nemohla jsem nechat Lenku a Filípka samotné.

Začala jsem chodit do práce dřív, abych mohla dřív vyzvednout Filípka ze školky. Lenka si hledala brigády, ale práce bylo málo a peněz ještě méně. Jednou večer jsme seděly u stolu a Lenka najednou řekla: „Měla bych odejít. Nechci ti být na obtíž.“ Chytila jsem ji za ruku: „Nikam nepůjdeš. Jsme rodina.“ V tu chvíli jsme obě brečely.

Ale tlak okolí sílil. V obchodě si na mě ukazovali prstem: „To je ta, co jí syn utekl.“ V práci se mě kolegyně ptaly: „A co ten tvůj Tomáš? Už se ozval?“ Každý den jsem bojovala s pocitem viny i hanby. V noci jsem nemohla spát – přehrávala jsem si v hlavě všechny chvíle, kdy jsem mohla být lepší matkou. Možná kdybych byla přísnější… nebo naopak laskavější…

Jednoho dne přišel dopis od Tomáše. Psal, že je v Brně, že potřebuje čas a že nás má rád, ale vrátit se nechce. Filípek dopis nečetl, ale viděl slzy v očích své mámy i mých. „Babi, táta už nepřijde?“ zeptal se tiše. Objala jsem ho a poprvé jsem mu řekla pravdu: „Nevím, zlatíčko. Ale my dvě tě nikdy neopustíme.“

Začaly jsme s Lenkou hledat způsoby, jak přežít. Já vařila levná jídla z toho mála, co jsme měly – bramboračka, lečo, krupicová kaše. Lenka šila pro sousedky záclony a opravovala oblečení. Filípek rostl jako z vody a já se snažila být mu oporou i tátou zároveň. Učila jsem ho jezdit na kole, četla mu pohádky před spaním a chodila s ním na hřiště.

Jednou na hřišti přišel za mnou pan Dvořák: „To je škoda, že ten váš Tomáš takhle dopadl. Ale vy jste silná ženská.“ Poprvé po dlouhé době jsem necítila jen stud – ale i hrdost. Možná opravdu nejsem špatná matka.

Ale nejtěžší chvíle přišla o Vánocích. Lenka dostala zápal plic a skončila v nemocnici. Zůstala jsem s Filípkem sama. Bylo mi přes padesát a najednou jsem musela zvládnout všechno – domácnost, práci i péči o dítě. Když Filípek dostal horečku a já s ním běžela v noci na pohotovost, měla jsem pocit, že už nemůžu dál.

V čekárně seděla stará paní a dívala se na mě soucitně: „Nebojte se, všechno zvládnete.“ V tu chvíli mi došlo, že nejsem sama – že jsou kolem lidé, kteří chápou bolest i odvahu.

Lenka se uzdravila a my jsme spolu oslavily Silvestra doma – jen my tři. Poprvé po dlouhé době jsme se smály.

Dnes je to už rok, co Tomáš odešel. Nevrátil se a možná už nikdy nevrátí. Ale já vím jedno: nikdy bych nedokázala opustit své vnouče ani snachu. Přestože mě okolí soudilo a já sama sebe obviňovala ze všeho zlého, našla jsem v sobě sílu bojovat dál.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Měla jsem být tvrdší na svého syna? Nebo je největší odvaha právě v tom vydržet a neotáčet se zády k těm, kteří nás potřebují? Co byste udělali vy?