„Myslela jsem na rozvod s Petrem po jeho nevěře“: Ale moji rodiče mi to zatrhli

„Takže ty mi chceš říct, že jsi spal s jinou?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Petr stál v předsíni našeho bytu na Vinohradech, v ruce klíče, které se mu třásly stejně jako mně ruce. „Byla to chyba, Lucko. Já… já nevím, co se stalo. Prostě jsem to zvoral.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod nohama. Bylo mi třicet, měla jsem za sebou osm let manželství, dvě děti a najednou jsem stála před rozhodnutím, které jsem nikdy nechtěla dělat. Vždycky jsem si myslela, že nevěra je něco, co se děje jiným – těm, kteří spolu nemluví, kteří spolu nespí, kteří se nenávidí. My jsme přece byli normální rodina. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Petr byl vždycky ten úspěšný – právník s kariérou, která šla nahoru, zatímco já jsem po mateřské nastoupila do školky jako učitelka. Peníze jsme nikdy moc neřešili, ale poslední roky jsem cítila, že mezi námi něco chybí. On chodil domů později a později, já byla unavená z dětí a domácnosti. Ale pořád jsem věřila, že je to jen období.

„S kým to bylo?“ zeptala jsem se tiše. Petr sklopil oči. „S kolegyní. S Janou.“

Jana. Ta mladá blondýna z jeho kanceláře, která mi vždycky připadala až moc přátelská. Najednou mi došlo, proč měl tolik přesčasů a proč měl v mobilu tolik zpráv bez jména.

První noc po tom přiznání jsem nespala. Ležela jsem v posteli vedle něj a dívala se do stropu. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme spolu začínali – jak mě pozval na první rande do kavárny na Národní třídě, jak jsme spolu poprvé jeli na chalupu k jeho rodičům do Jižních Čech. Jak mě požádal o ruku na Petříně pod rozkvetlými stromy.

Ráno jsem sbalila děti a odjela k rodičům do Kolína. Máma mě objala a ptala se, co se děje. „Petr měl poměr,“ řekla jsem a rozbrečela se jí na rameni.

Táta mlčel, jen si sedl ke stolu a zamračeně si zapálil cigaretu. „Tohle se v rodině neřeší rozvodem,“ řekl nakonec tvrdě. „Každý chlap někdy zabloudí. Důležité je, jestli se vrátí domů.“

Byla jsem v šoku. Čekala jsem podporu, pochopení – místo toho jsem slyšela rady z jiné doby. Máma mi vařila čaj a šeptala: „Lucko, máš dvě děti. Rozvod není řešení na všechno.“

Ale já jsem byla rozhodnutá. Chtěla jsem odejít. Chtěla jsem začít znovu – bez lží, bez bolesti.

Petr mi psal každý den. Prosil mě o odpuštění, sliboval, že to byla chyba a že už nikdy nic takového neudělá. Děti plakaly a ptaly se, kdy půjdeme domů.

Jednoho večera přijel Petr do Kolína. Stál před domem mých rodičů s kyticí růží a slzami v očích. „Lucko, prosím tě… vrať se domů. Udělal jsem chybu, ale miluju tě.“

Táta ho pozval dovnitř a zavřel za ním dveře do obýváku. Slyšela jsem jejich tlumené hlasy – táta mu říkal něco o odpovědnosti za rodinu a o tom, že chlapi mají držet pohromadě.

Seděla jsem v kuchyni s mámou a cítila se jako malá holka. „Co mám dělat?“ zeptala jsem se zoufale.

Máma mě pohladila po vlasech: „Musíš si to promyslet sama. Ale pamatuj – děti potřebují oba rodiče.“

Vrátila jsem se do Prahy s pocitem prázdnoty. Petr byl najednou pozornější než kdy dřív – vařil večeře, chodil pro děti do školky, psal mi zamilované vzkazy na lednici.

Ale já už mu nevěřila. Každý jeho telefonát mě bodal do srdce jako nůž. Každý úsměv byl podezřelý.

Začala jsem chodit k psycholožce na Vinohrady. Tam jsem poprvé řekla nahlas: „Nevím, jestli mu dokážu odpustit.“

Psycholožka mi položila jednoduchou otázku: „Chcete být s Petrem proto, že ho milujete? Nebo proto, že vás k tomu tlačí rodina?“

Doma jsme vedli nekonečné rozhovory:

„Lucko, co ještě můžu udělat?“ ptal se Petr zoufale.
„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do ložnice: „Mami, ty už nemáš ráda tátu?“

Rozbrečela jsem se před ní poprvé v životě.

Dny plynuly a já pořád nevěděla, co dál. Rodiče mi volali každý den a připomínali mi, že rozvod je ostuda pro celou rodinu.

Ale já cítila jen prázdnotu a bolest.

Jednoho rána jsem se podívala do zrcadla a zeptala se sama sebe: „Chci takhle žít dalších dvacet let?“

A co vy? Myslíte si, že má smysl zůstávat ve vztahu kvůli dětem nebo kvůli rodičům? Nebo je lepší odejít a začít znovu – i když to bolí?