Náš syn nám pronajal dům za zády – teď žijeme v lesní chatě a bojujeme o přežití

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Tomáši!“ křičela jsem, když jsem držela v ruce dopis od realitní kanceláře. Stála jsem uprostřed našeho obýváku, kde ještě voněla ranní káva, a dívala se na svého jediného syna. Můj hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Tomáš stál u dveří, ruce v kapsách, a uhýbal pohledem. „Mami, já… Potřeboval jsem peníze. Je to jen na rok. Vy to zvládnete.“

Zvládneme? S Františkem jsme celý život dřeli, abychom Tomášovi dali všechno. Všechno! A teď stojím mezi krabicemi s našimi věcmi, které musíme během týdne vystěhovat, protože náš dům – náš domov – už není náš. Tomáš ho pronajal bez našeho vědomí. Prý to bylo nutné, prý měl dluhy. Prý nás má pořád rád.

František seděl na gauči, hlavu v dlaních. „Tohle jsem nečekal,“ šeptal. „Vždycky jsem si myslel, že rodina drží pohromadě.“

Všechno se seběhlo tak rychle. Jednoho dne nám přišel dopis od realitky, že máme do týdne vyklidit dům, protože nový nájemník se stěhuje. Tomáš nám to oznámil až potom. Prý neměl jinou možnost. Prý je to jen na chvíli.

Našli jsme útočiště v polorozpadlé chatě po Františkově strýci na kraji lesa za vesnicí. Chata byla malá, vlhká a voněla zatuchlinou. První noc jsem nemohla spát – slyšela jsem každý zvuk lesa, každé prasknutí větve. František mlčel, jen občas povzdechl.

„Myslíš, že jsme ho rozmazlili?“ zeptala jsem se jednou v noci, když jsme leželi vedle sebe pod starou dekou.

„Nevím,“ odpověděl tiše. „Možná jsme mu dali až moc.“

Každý den byl boj. V chatě nebyla voda ani topení. Nosili jsme vodu z potoka a večer rozdělávali oheň v kamnech, která sotva hřála. Do města jsme jezdili na kolech – autobus sem nejezdil. Lidé ve vesnici se ptali: „Co se stalo? Proč nejste doma?“ Ale já jsem jen mávla rukou a usmála se.

Jednou večer přišel Tomáš do chaty. Přinesl nám tašku s jídlem a tvářil se provinile.

„Mami, tati… já vím, že jste na mě naštvaní. Ale já to udělal kvůli sobě i kvůli vám. Kdyby mi vzali byt, skončil bych na ulici.“

František se na něj podíval tvrdě: „A co my? My teď nejsme na ulici?“

Tomáš sklopil hlavu: „Já… já to napravím.“

Ale týdny plynuly a nic se neměnilo. Noví nájemníci si užívali naši zahradu, kde jsme sázeli jabloně a kde Tomáš jako malý stavěl domečky z větví. Já jsem každý den chodila kolem našeho domu a dívala se na cizí lidi za okny.

Jednou jsem potkala sousedku Janu.

„To je hrozné, co se vám stalo,“ řekla tiše. „Ale víš co? Já bych svého syna hnala! Takhle zradit vlastní rodiče…“

Jenže já nedokázala být na Tomáše doopravdy zlá. Pořád jsem si říkala: Je to přece náš syn. Musíme mu odpustit? Nebo ho máme nechat být?

Jednoho dne přišla bouřka a vítr strhl část střechy na chatě. Voda nám tekla do postele a František dostal horečku. Seděla jsem u jeho lůžka a brečela.

„Kde jsme udělali chybu?“ ptala jsem se sama sebe nahlas.

Tomáš přišel až za tři dny. Když viděl otce v horečce a mě uplakanou, konečně pochopil.

„Mami… tati… já to vrátím zpátky. Slibuju.“

Začal shánět peníze, pracoval přesčasy, prodal auto i drahou elektroniku. Po dvou měsících nám oznámil: „Dům bude zase váš.“

Vrátili jsme se domů – ale nic už nebylo jako dřív. Důvěra byla pryč. Každý večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na Tomáše, který se snažil být zase tím hodným synem.

A já si pořád kladu otázku: Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší začít znovu bez těch, kteří vás zradili?

Co byste udělali vy? Odpustili byste vlastnímu dítěti takovou zradu?