Nečekaná cesta otce: Martinův osudový den na porodním sále

„Martine, drž mě za ruku, prosím…“ Jana se na mě podívala očima plnýma bolesti a strachu. Její dlaň byla studená a zpocená, stiskla jsem ji pevněji. Sestřička nás pobízela: „Musíme rychle, miminko je v ohrožení.“ Všechno se seběhlo tak rychle. Ještě ráno jsme doma v našem panelákovém bytě v Brně snídali rohlíky s máslem a smáli se, jak nám bude za pár hodin život vzhůru nohama. Teď jsem stál na chodbě porodnice U Milosrdných bratří, srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi hučelo.

„Pane Novotný, pojďte si sednout,“ řekla mi tiše mladá doktorka. „Uděláme všechno, co bude v našich silách.“ Slyšel jsem křik, rychlé kroky, šustění plášťů. Dveře se zavřely a já zůstal sám. V ruce jsem svíral Janin mobil, na displeji blikala fotka z dovolené v Beskydech. Všechno bylo tak vzdálené. Vzpomněl jsem si, jak jsme spolu před třemi lety stáli na Lysé hoře a slibovali si, že spolu zvládneme všechno.

Čas se vlekl. Každá minuta byla jako věčnost. Kolem mě procházeli cizí lidé, smáli se, telefonovali, žili své obyčejné životy. Já seděl zkroucený na židli a modlil se, aby Jana i naše dcera byly v pořádku.

Najednou se otevřely dveře. Vyšla doktorka s vážným výrazem. „Pane Novotný… je mi to moc líto. Vaše žena to nezvládla.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Slyšel jsem svůj vlastní křik, ale jako by to byl někdo jiný. „A dcera?“ zeptal jsem se chraplavě. „Vaše dcera žije. Je silná. Můžete za ní jít.“

Šel jsem za ní jako ve snu. Malý uzlíček zabalený v růžové dece, oči zavřené, drobná pěstička sevřená kolem mého prstu. „Ahoj, Eliško,“ zašeptal jsem. „Jsem tvůj táta.“ Slzy mi tekly po tváři a já nevěděl, jestli mám plakat štěstím nebo zoufalstvím.

První dny byly jako mlha. Lidé kolem mě mluvili, ale já slyšel jen šumění krve ve svých uších. Moje máma přijela z Vyškova a pomáhala mi s Eliškou. „Musíš být silný kvůli malé,“ říkala pořád dokola. Ale jak mám být silný, když mi chybí půlka duše?

Pohřeb byl chladný únorový den. Stál jsem u hrobu s Eliškou v náručí a díval se na bílou rakev. Lidé mi podávali ruce, říkali slova útěchy, ale já slyšel jen ticho. Večer doma jsem seděl u postýlky a díval se na spící dceru. „Jani, jak to mám zvládnout?“ šeptal jsem do tmy.

Začaly týdny plné bezesných nocí, plínek a dětského pláče. Každý den jsem bojoval s pocitem viny – kdybychom jeli do porodnice dřív, kdybych víc tlačil na doktory… Moje tchyně mě obviňovala: „Kdybys byl víc pozorný…“ Ale co jsem mohl udělat? Kamarádi se mi vyhýbali, nevěděli, co říct.

Jednou večer přišla sousedka paní Dvořáková a přinesla mi polévku. „Martine, život jde dál,“ řekla tiše. „Eliška tě potřebuje.“ Poprvé jsem si uvědomil, že musím žít nejen pro sebe, ale hlavně pro ni.

Začal jsem chodit do práce na poloviční úvazek – dělám účetního v malé firmě na Vídeňské ulici. Šéf byl vstřícný: „Kdykoliv budeš potřebovat volno kvůli malé, řekni.“ Ale kolegové šeptali za zády: „Chudák Martin… Sám s dítětem…“

Každý den byl boj – ráno rychle obléct Elišku, připravit sunar, do školky ji zatím nevzali. Všude jsem ji bral s sebou – na úřady, k doktorovi, dokonce i do práce na pár hodin týdně. Lidé se dívali různě – někdo s lítostí, někdo s obdivem, někdo s nepochopením.

Jednou večer jsem našel Janin deník. Psala si do něj během těhotenství: „Mám strach z porodu… Ale věřím Martinovi. Bude skvělý táta.“ Rozplakal jsem se jako malý kluk.

Začal jsem chodit na skupinu pro ovdovělé rodiče v komunitním centru na Vinohradech. Poprvé jsem mohl mluvit o svém strachu a bolesti nahlas. Poznal jsem tam Pavlu – taky přišla o manžela při autonehodě a zůstala sama se synem. Povídali jsme si dlouho do noci přes Messenger o tom, jak je těžké být najednou všechno – máma i táta.

Moje máma mi často říká: „Jana by byla pyšná.“ Ale já si nejsem jistý. Někdy mám pocit, že selhávám – když Eliška pláče a já nevím proč, když nestíhám uklidit nebo uvařit teplou večeři.

Jednou v létě jsme šli s Eliškou do parku Lužánky. Seděli jsme na dece pod stromem a ona se smála na motýla. V tu chvíli jsem cítil zvláštní klid – jako by byla Jana někde nablízku a dávala nám sílu.

Dnes je Elišce rok a půl. Už běhá po bytě a volá: „Táto!“ Každý její úsměv je pro mě malým vítězstvím nad smutkem.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč právě my? Co bych měl udělat jinak? Ale pak slyším Eliščin smích z dětského pokoje a vím, že musím jít dál.

Možná nikdy nepřestanu truchlit po Janě. Ale naučil jsem se žít pro Elišku – pro nás dva.

Říkám si: Je možné být dobrým tátou i bez mámy? A jak dlouho trvá, než bolest přestane bolet? Co byste poradili člověku v mé situaci vy?