Nikdy jsem mámě nestihla říct, že čekám dítě: Příběh o rodinných tajemstvích a dědictví

„Mami, prosím tě, proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkla jsem, když jsem našla dopis schovaný pod její polštářem. Její ruce se třásly, oči měla zarudlé od pláče a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Všechno to začalo před dvěma týdny, když jsme s bratrem Petrem seděli v kuchyni a snažili se přijít na to, jak zaplatíme další měsíc nájmu. Táta byl pryč teprve půl roku a jeho smrt nás všechny roztrhala na kusy. Máma byla od té doby jako tělo bez duše.

Bydlíme v malém městě kousek od Pardubic. Všichni se tu znají, každý ví o každém všechno – nebo si to aspoň myslí. Já, Jana, jsem vždycky byla ta zodpovědná, Petr ten věčný rebel. Po tátově smrti jsme se s mámou a Petrem snažili držet pohromadě, ale bylo to čím dál těžší. Máma chodila do práce do místní knihovny, Petr dělal brigádu v supermarketu a já studovala na zdravotní sestřičku.

Ten den, kdy jsem našla dopis, jsem měla v plánu mámě konečně říct, že čekám dítě. Byla jsem ve třetím měsíci a břicho už nešlo schovat pod volné svetry. Jenže když jsem přišla domů, slyšela jsem z ložnice tichý pláč. Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla mámu, jak drží v ruce starou fotku táty. Sedla jsem si k ní na postel a objala ji.

„Mami, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

Máma jen zavrtěla hlavou a podala mi obálku. „Tohle je pro tebe i pro Petra. Až tu nebudu…“

„Neříkej to,“ přerušila jsem ji rychle. „Ještě tu s námi budeš dlouho.“

Ale ona jen smutně pokrčila rameny. „Nikdy nevíš, co ti život přinese.“

Otevřela jsem obálku a začala číst. Bylo tam napsáno, že máma chce rozdělit své celoživotní úspory rovným dílem mezi mě a Petra. Žádné podmínky, žádné výčitky. Jen prosté rozdělení toho mála, co za celý život naspořila.

V tu chvíli se mi hlavou honilo tisíc myšlenek. Věděla jsem, že Petr měl vždycky pocit, že ho máma miluje míň než mě. Že já jsem ta dokonalá dcera a on ten problémový syn. Ale to nebyla pravda. Jenže teď… Teď jsem měla pocit, že všechno je jinak.

„Víš o tom Petr?“ zeptala jsem se tiše.

Máma zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem vám to říct až později. Ale bojím se, že už nebude čas.“

Chtěla jsem jí říct o svém těhotenství. Chtěla jsem jí říct, že bude babičkou. Ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem jen seděla vedle ní a držela ji za ruku.

O pár dní později jsme seděli všichni tři u stolu. Atmosféra byla napjatá. Petr byl nervózní, pořád si pohrával s klíči od auta.

„Máma nám chce něco říct,“ začala jsem opatrně.

Máma se nadechla a začala vysvětlovat své rozhodnutí ohledně úspor. Petr se nejdřív tvářil překvapeně, pak uraženě.

„To je všechno? Žádné vysvětlení? Žádné proč?“ vyjel na ni.

„Petře,“ snažila se ho uklidnit máma, „chci být spravedlivá.“

„Spravedlivá? A kde byla spravedlnost, když jsi mě poslala na internát jen proto, že jsem měl špatné známky? Když jsi vždycky všechno řešila s Janou a mě jsi nechala být?“

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Věděla jsem, že Petr v sobě dusí spoustu bolesti.

„To není pravda,“ řekla máma tiše.

„Ale je!“ vykřikl Petr a odešel z kuchyně.

Zůstaly jsme s mámou samy. Znovu jsem měla příležitost jí říct o dítěti, ale strach byl silnější než já. Co když mě odsoudí? Co když bude zklamaná?

Další dny byly plné napětí. Petr se nám vyhýbal, doma skoro nebyl. Máma byla smutná a unavená. Já se cítila jako zbabělec.

Jednoho večera mi máma řekla: „Jano, vím, že něco tajíš. Jsi moje dcera.“

Rozbrečela jsem se. „Mami… já… čekám dítě.“

Máma mě objala tak pevně, až jsem nemohla dýchat. „To je to nejkrásnější, co jsi mi mohla říct.“

Plakaly jsme spolu dlouho do noci. Cítila jsem úlevu i strach zároveň.

Druhý den ráno jsme šly za Petrem. Seděl na lavičce před domem a kouřil cigaretu.

„Petře,“ začala máma nejistě, „můžeme si promluvit?“

Petr mlčel.

„Jsem těhotná,“ řekla jsem najednou.

Petr zvedl hlavu a poprvé po dlouhé době se usmál. „Fakt? Tak to budeš potřebovat každou korunu.“

Všichni jsme se rozesmáli přes slzy.

Máma nás objala oba dva a řekla: „Jste moje děti. Miluju vás oba stejně.“

Ten den jsme si poprvé po dlouhé době připadali jako rodina.

Ale někdy v noci mě přepadne otázka: Co by bylo, kdybych jí to nestihla říct? Kolik slov zůstane navždy nevyřčeno mezi rodiči a dětmi? Co byste udělali vy na mém místě?