Noc, kdy jsem ztratila Emu: Vyznání babičky rozervané mezi vinou a odpuštěním

„Růženo, vstávej! Ema nějak divně dýchá!“ ozvalo se zoufale z dětského pokoje. Byla půlnoc, venku pršelo a já se vymrštila z postele s pocitem, že se mi právě zastavilo srdce. Vnučka Ema, moje sluníčko, u mě přespávala poprvé od doby, co se její rodiče rozvedli. Chtěla jsem jí dopřát klidný večer, pohádku a kakao před spaním. Místo toho jsem teď stála nad její postýlkou a sledovala, jak se její malá hruď těžce zvedá a klesá.

„Emičko, slyšíš mě?“ šeptala jsem a hladila ji po vlasech. Oči měla napůl zavřené, tváře planuly horečkou. „Babi, bolí mě bříško…“ zamumlala slabě. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi podlamují kolena. V hlavě mi běželo: Co když jsem něco zanedbala? Neměla jsem jí dát to druhé kakao? Nebo to byla ta zmrzlina v parku?

Zavolala jsem záchranku. Hlas na druhém konci byl klidný, ale já jsem měla pocit, že každá vteřina je věčnost. „Dýchejte zhluboka, paní Růženo. Sanitka je na cestě.“

Když přijeli, Ema už byla téměř v bezvědomí. Lékařka mě uklidňovala, ale já jsem v jejích očích viděla stín pochybnosti. „Mohla jste si všimnout dřív, že je jí špatně?“ zeptala se tiše. Ta otázka mě bodla do srdce jako nůž.

V nemocnici jsme čekali dlouhé hodiny. Syn Tomáš přijel s manželkou Janou a já jsem v jejich pohledech četla strach i výčitky. „Mami, proč jsi mi nezavolala hned?“ vyštěkl Tomáš. „Já… myslela jsem, že je to jen únava…“ koktala jsem.

Ema ležela na jednotce intenzivní péče s těžkým zánětem slepého střeva. Lékaři říkali, že šlo o minuty. Kdybych zavolala později… Neumím si to ani představit.

Dny v nemocnici byly nekonečné. Každý večer jsem seděla doma u stolu a dívala se na Emčinu oblíbenou panenku, kterou si nechala u mě. Hlavou mi běžely všechny ty chvíle: jak jsme spolu pekly bábovku, jak jsme se smály u pohádky o Křemílkovi a Vochomůrkovi… A teď? Teď jsem byla babička, která selhala.

Rodina se začala rozpadat. Tomáš se mnou skoro nemluvil. Jana mi vyčítala každou maličkost: „Proč jsi jí dala tu zmrzlinu? Vždyť víš, že má citlivé bříško!“ Snažila jsem se vysvětlit, že Ema byla šťastná, že jsme si chtěly udělat hezký den… Ale nikdo neposlouchal.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami, Ema už tě nechce vidět. Má strach.“ Ta slova mě zlomila. Seděla jsem v kuchyni a brečela do dlaní. Co když už nikdy nebudu moct obejmout svou vnučku? Co když už nikdy neuslyším její smích?

Začala jsem chodit do kostela, i když jsem tam roky nebyla. Modlila jsem se za Emu i za odpuštění. Potkala jsem tam paní Alenu, která přišla o vnuka při autonehodě. Povídaly jsme si dlouho do noci o vině a o tom, jak těžké je odpustit sám sobě.

Jednoho dne mi přišel dopis od Emy. Byla to dětská kresba – já a ona na lavičce v parku. Pod tím bylo kostrbatým písmem napsáno: „Babičko, mám tě ráda.“ Rozplakala jsem se štěstím i bolestí zároveň.

Po několika měsících mi Tomáš zavolal: „Ema by tě chtěla vidět.“ Srdce mi poskočilo radostí i strachem. Co když mě odmítne? Co když už nikdy nebudeme jako dřív?

Setkání bylo rozpačité. Ema seděla na gauči a dívala se na mě velkýma očima. „Babičko… ty už nebudeš plakat?“ zeptala se tiše. Objala jsem ji a slíbila jí, že udělám všechno pro to, abych byla lepší babička.

Od té doby je všechno jiné. Už nikdy neberu nic jako samozřejmost. Každý den děkuji za to, že mám ještě šanci být součástí Emčina života.

Někdy si ale stále kladu otázku: Odpustili byste vy sami sobě na mém místě? A dokáže rodina skutečně překonat takovou bolest?