Odešel, když jsem byla v devátém měsíci. Po třech letech se vrátil s prosbou o odpuštění.

„Lucie, já už to prostě nedávám…“ Jeho hlas se třásl a oči uhýbaly mým. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Žižkově, s břichem napnutým k prasknutí, a v ruce jsem svírala tašku s věcmi do porodnice. Tomáš stál mezi dveřmi, kabát už měl na sobě. „Co to říkáš? Tomáši, vždyť… vždyť máme za týden termín! Prosím tě, neodcházej teď.“ Snažila jsem se zadržet slzy, ale už to nešlo. „Promiň, Luci. Já… já to prostě nezvládnu. Potřebuju být chvíli sám.“ A byl pryč.

Ten zvuk zabouchnutých dveří mi zněl v hlavě ještě týdny. Porodila jsem Aničku sama. Mamka mi držela ruku, když jsem křičela bolestí. Tomáš se neozval ani jednou. První týdny byly mlhavé – únava, strach, nekonečné noci s plačícím miminkem. Když jsem se v noci budila, někdy jsem měla pocit, že slyším jeho kroky na chodbě. Ale nikdy to nebyl on.

Moje kamarádka Petra mi pomáhala, jak mohla. „Luci, jsi silná ženská. On za to nestojí,“ opakovala mi pořád dokola. Ale já jsem si připadala slabá a zlomená. Když Aničce byly tři měsíce, přišel první dopis od Tomáše – krátký, strohý: „Omlouvám se. Potřebuju čas.“ Hodila jsem ho do koše.

Roky plynuly. Naučila jsem se žít sama. Pracovala jsem jako učitelka v mateřské škole a Anička byla moje všechno. Byly jsme sehraný tým – já a ona proti světu. Někdy večer, když usnula, sedla jsem si k oknu a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli Tomáš někde tam venku taky myslí na nás.

Jednou večer, když bylo Aničce tři roky, někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře a tam stál on. Vypadal jinak – unaveněji, starší, oči měl zarudlé. „Ahoj Lucie… můžu dál?“ Ztuhla jsem. „Co tady děláš?“ vydechla jsem.

„Potřebuju s tebou mluvit. S vámi oběma.“

Anička se schovala za moje nohy a koukala na něj velkýma očima. „To je tatínek?“ zašeptala.

Zavřela jsem oči a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. „Ano, Aničko… to je tatínek.“

Tomáš si klekl k ní a rozplakal se. „Promiň mi to všechno… byl jsem zbabělec. Nevěděl jsem, jak být otcem…“

Seděli jsme pak v kuchyni dlouho do noci. Tomáš vyprávěl o tom, jak utekl do Brna za prací, jak se snažil zapomenout, ale nešlo to. Prý chodil kolem školek a představoval si Aničku mezi dětmi. „Byl jsem srab,“ řekl tiše.

„A proč ses neozval? Ani jednou?“ ptala jsem se ho s bolestí v hlase.

„Bál jsem se tvého hněvu… a taky toho, že už mě nebudeš chtít nikdy vidět.“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem na něj křičet, že mi zničil nejkrásnější chvíle života, že mě nechal samotnou ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala. Ale zároveň ve mně něco povolilo – možná to byla únava z toho všeho boje.

Následující týdny byly zvláštní. Tomáš chodil za námi každý víkend. S Aničkou si hráli na hřišti pod panelákem, stavěli bábovičky a smáli se spolu tak upřímně, až mě to bodalo u srdce. Jednou večer přišel za mnou do kuchyně: „Lucie… mohl bych vás někdy vzít obě na výlet? Jen tak… třeba do ZOO?“

Mlčela jsem dlouho. „Nevím, Tomáši… nevím, jestli ti ještě dokážu věřit.“

Přikývl a odešel tiše jako tehdy před třemi lety.

Začali jsme spolu mluvit víc – o minulosti, o tom, co nás bolelo i co jsme ztratili. Jednou mi řekl: „Víš, Luci… já tě pořád miluju.“

Zasmála jsem se smutně: „Láska je víc než slova, Tomáši.“

Jednoho dne přišla Anička domů s obrázkem – nakreslila naši rodinu: mě, sebe a Tomáše držícího nás za ruce. „Mami, už budeme zase všichni spolu?“ zeptala se nadějně.

V tu chvíli mi došlo, že odpověď není jednoduchá. Můžu mu odpustit? Můžu zapomenout na tu bolest? Nebo je lepší chránit sebe i Aničku před dalším zklamáním?

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy jako tehdy před lety. V hlavě mi zní otázka: „Může člověk opravdu odpustit takovou zradu? A co byste udělali vy na mém místě?“