Pět let poté: Hořké procitnutí matky

„Proč jsi tu zase tak pozdě, Alex?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřela dveře bytu. Mamka stála u sporáku, v ruce vařečku, a její pohled byl tvrdý jako lednové ráno. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, která něco provedla. Ale já už dávno nebyla dítě. Bylo mi dvacet tři, studovala jsem práva na Karlovce a měla jsem syna. Filipa.

Jenže Filip nebyl doma. Už pět let žil s mými rodiči v našem rodinném domě v Říčanech. Já bydlela v podnájmu na Žižkově a domů jsem jezdila jen na víkendy – když mi to škola a brigáda dovolily. Všichni kolem mě měli jasno: „Alexandra je mladá, musí si dodělat školu, Filip je u babičky a dědy v bezpečí.“ Jenže dneska jsem cítila, že něco není v pořádku.

„Mami, kde je Filip?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil. Mamka se na mě podívala, jako bych ji urazila. „Je u kamaráda, dneska spí u Tomáše. Ale měla bys tu být častěji, Alex. On tě potřebuje.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat výčitky. Věděla jsem, že mají pravdu. Ale taky jsem věděla, že kdybych tehdy nezůstala studovat, nikdy bych se z toho maloměsta nedostala. Chtěla jsem pro Filipa lepší život. Jenže za jakou cenu?

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se na gauči v dětském pokoji, kde už dávno nebyly hračky, jen staré učebnice a krabice s věcmi po mně. Přemýšlela jsem o tom, jak moc jsem Filipa zanedbala. Když byl miminko, byla jsem vyděšená a unavená. Rodiče mě podrželi – vzali si ho k sobě, abych mohla studovat. Slíbila jsem si, že až dostuduju, všechno napravím.

Jenže čas běžel a já pořád hledala výmluvy. Brigáda v kavárně, stáže na soudu, semináře… A Filip rostl beze mě.

Ráno mě probudil telefonát. Táta měl hlas zlomený: „Alexandro, musíš přijet do nemocnice. Filip měl nehodu.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno ostatní přestalo existovat – škola, práce, ambice. Běžela jsem na nádraží a v hlavě mi hučelo jediné: Proč jsem nebyla s ním? Proč jsem ho nechala samotného?

V nemocnici mě čekala mamka s uplakanýma očima. „Srazilo ho auto,“ šeptala. „Byl s Tomášem na kolech…“

Vtrhla jsem na dětské oddělení a viděla Filipa ležet na posteli, bledého a malého jako nikdy předtím. Měl zlomenou nohu a pohmožděniny po celém těle. Když mě uviděl, otočil hlavu ke zdi.

„Filipe…“ zašeptala jsem a sedla si k němu. „Promiň mi to…“

Mlčel dlouho. Pak tiše řekl: „Proč tu nejsi častěji? Tomášova máma s ním chodí na hřiště každý den.“

Zlomilo mě to. Všechno to napětí, které ve mně roky bublalo, vytrysklo ven v tichých slzách. „Já nevím… Chtěla jsem ti dát lepší život… Ale asi jsem ti ho vzala.“

Dny v nemocnici byly nekonečné. Seděla jsem u Filipa a četla mu pohádky, povídali jsme si o škole i o tom, co má rád. Poprvé za dlouhou dobu jsme byli spolu – opravdu spolu.

Jednou večer přišla mamka s tátou a sedli si ke mně do čekárny.

„Alex,“ začal táta opatrně, „víme, že jsi chtěla pro Filipa to nejlepší. Ale on potřebuje hlavně tebe.“

Mamka dodala: „My už jsme staří. Nechceme ti brát syna. Ale musíš se rozhodnout – buď budeš jeho máma naplno, nebo…“

Nedopověděla to. Věděla jsem přesně, co tím myslí.

Po návratu domů bylo všechno jiné. Filip byl ještě slabý, ale chtěl být se mnou – i když jsme spolu neuměli žít. Nevěděla jsem, jak mu vařit oblíbenou polévku ani jak mu pomoct s úkoly z matematiky.

Jednou večer seděl u stolu a kreslil obrázek rodiny – byl tam on, babička s dědou… a já stála stranou.

„Filipe,“ řekla jsem tiše, „můžeš mi odpustit?“

Podíval se na mě vážnýma očima: „Nevím… Ale chci tě poznat.“

Začali jsme spolu chodit do parku, učila jsem se být mámou od začátku – i když mi bylo trapně před ostatními rodiči na hřišti, kteří mě neznali.

Rodiče mi pomáhali, ale už to nebylo jejich dítě – byl to můj syn.

Někdy večer přemýšlím: Kdyby se ta nehoda nestala, změnila bych se vůbec? Kolik dětí vyrůstá bez svých rodičů jen proto, že ti mají jiné priority? A dá se vůbec dohnat ztracený čas?

Co byste udělali vy? Dá se odpustit matce, která své dítě opustila – i když to myslela dobře?