Petr půjčil naše poslední úspory kamarádovi. Byla to poslední kapka.

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Naše poslední peníze? Bez toho, abys mi to řekl?“ křičela jsem, zatímco déšť bubnoval na okno našeho malého bytu v Nuslích. Petr stál u kuchyňské linky, ruce zabořené do kapes, a díval se do země. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

„Jana byl v nouzi, Lucko. Nemohl jsem ho nechat na holičkách,“ zamumlal tiše. Jeho hlas byl plný lítosti, ale já v něm slyšela i vzdor. Věděla jsem, že Jana je jeho nejlepší kamarád už od základky, ale tohle? To už bylo moc.

„A co my? Co naše děti? Co budu vařit zítra k večeři? Nebo jsi na to taky zapomněl?“ slzy mi stékaly po tvářích a hlas se mi třásl. V hlavě mi běžely obrazy: účtenky za elektřinu, prázdná lednice, školní výlet na který jsme šetřili pro naši dceru Aničku.

Petr se pokusil přiblížit, ale já ucukla. „Nech mě být! Potřebuju přemýšlet.“ Odešla jsem do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Sedla jsem si na postel a objala kolena. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak dlouho už žiju v iluzi? Proč jsem si nevšimla, že Petr je schopný takové zrady?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu začínali. Byli jsme mladí, plní ideálů. Petr byl vždycky ten, kdo pomáhal ostatním. Ale tehdy jsme neměli děti, hypotéku ani starosti o to, jestli bude na složenky. Teď jsme byli rodina a já čekala, že budeme táhnout za jeden provaz.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle. Děti ještě spaly a Petr seděl v kuchyni s hlavou v dlaních. „Lucko… promiň. Já… nevěděl jsem, že tě to takhle zasáhne.“

„To je právě ono, Petře. Ty nikdy nevíš. Pořád myslíš na ostatní a na nás zapomínáš.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale uvnitř mě to vřelo.

„Jana mi slíbil, že nám to vrátí do týdne. Prý dostane nějakou výplatu z brigády.“

„A co když ne? Co když se něco pokazí? My už nemáme žádnou rezervu! Víš vůbec, jak těžké bylo ty peníze našetřit?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho to mrzí, ale zároveň jsem cítila, že mě nikdy úplně nepochopí. Pro něj byla loajalita ke kamarádovi vším. Pro mě byla nejdůležitější naše rodina.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem nebyla schopná se soustředit. Kolegové si všimli mého rozpoložení, ale nikdo se neptal. Po obědě mi zavolala máma.

„Lucko, jsi v pořádku? Zněla jsi včera nějak divně.“

Rozplakala jsem se do telefonu. „Mami… Petr půjčil všechny naše úspory Janovi. Bez toho, abych o tom věděla.“

Máma chvíli mlčela a pak řekla: „To je vážné. Musíte si promluvit. Ale hlavně mysli na děti.“

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na Petrové ruce – ruce, které kdysi hladily moje vlasy a teď mi připadaly cizí. „Petře… já už nevím, jestli ti ještě můžu věřit.“

Petr se rozplakal. „Lucko, já tě prosím… Nechtěl jsem ti ublížit. Udělal jsem chybu.“

V tu chvíli vešla Anička do kuchyně a rozhlédla se po nás: „Mami? Tati? Proč jste smutní?“

Objala jsem ji a snažila se usmát: „To nic, zlatíčko. Jen jsme s tátou něco řešili.“

Ale uvnitř mě to bolelo víc než kdy dřív.

Další dny byly plné napětí. Petr chodil domů později a já se snažila najít způsob, jak zaplatit účty. Volala jsem do školky, jestli by Anička mohla dostat obědy zdarma aspoň na měsíc. Sousedka mi nabídla pár vajec a trochu mouky.

Jednoho večera přišel Petr domů s obálkou v ruce. „Jana mi to vrátil. Všechno do poslední koruny.“

Podívala jsem se na něj a místo úlevy jsem cítila jen prázdnotu.

„Petře… tohle není jen o penězích. Ty jsi mě zradil. Já nevím, jestli to dokážu jen tak přejít.“

Petr mlčel a já věděla, že i když máme zpátky peníze, něco důležitého mezi námi prasklo.

Dnes večer sedím u stolu a píšu tyto řádky. Přemýšlím: Je možné odpustit člověku, který vás zradil v tom nejzákladnějším? Nebo je lepší začít znovu – sama?