Pravda o odchodu mého otce: Byla to vina mé matky

„Jak jsi mohl?! Jak jsi mohl odejít a nechat mě tady samotného s mámou?“ křičel jsem na otce, když jsem ho po letech konečně našel v malé kavárně na Smíchově. V očích měl slzy, které se snažil skrýt za šálkem kávy. „Tomáši, věci nejsou tak jednoduché, jak si myslíš,“ odpověděl tiše. Ale já ho neposlouchal. V hlavě mi zněla slova mámy: „Tvůj otec nás zradil. Odešel za jinou.“

Bylo mi tehdy dvanáct, když táta jednoho rána prostě zmizel. Máma plakala v kuchyni, babička se snažila uklidnit situaci a já seděl v pokoji a nechápal, co se děje. Ve škole jsem se styděl, když se mě spolužáci ptali, kde mám tátu. „Odešel,“ říkal jsem stručně a doufal, že se nebudou ptát dál. Doma panovalo ticho, které bylo horší než hádky. Máma byla uzavřená, podrážděná a často na mě křičela kvůli maličkostem.

Roky plynuly a já si vytvořil obraz otce jako zbabělce a zrádce. Každé Vánoce, když jsme seděli u stolu jen ve dvou, jsem cítil nenávist a prázdnotu. Máma mi opakovala, že je to jeho vina, že nás nechal napospas. „Nikdy mu neodpouštěj,“ šeptala mi do ucha těsně před spaním.

Jednoho dne, když mi bylo dvacet tři a studoval jsem na Karlově univerzitě, jsem přišel domů dřív z přednášky. Slyšel jsem matku v kuchyni, jak si povídá s tetou Lenkou. „Měla bys to Tomášovi říct,“ naléhala teta. „Nemůže žít v takové lži.“ Máma odpověděla: „Nezvládl by to. Myslí si, že jeho otec je ten špatný.“

Zatajil jsem dech a poslouchal dál. „Byla to tvoje chyba, Jano,“ řekla teta ostře. „Kdybys mu tehdy dovolila být s Tomášem, nikdy by neodešel.“ Máma začala plakat. „Já vím! Ale já… já jsem byla tak zraněná…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vyběhl jsem z bytu a běžel do parku. Seděl jsem na lavičce a snažil se pochopit, co jsem právě slyšel. Celé roky jsem žil v nenávisti k otci, ale co když to nebyla pravda? Co když byl někdo jiný viníkem?

Následující dny jsem byl jako tělo bez duše. Vyhýbal jsem se matce i tetě, ve škole jsem nedával pozor. Nakonec jsem se rozhodl najít otce. Po několika týdnech pátrání přes známé a sociální sítě jsem zjistil, že pracuje jako řidič tramvaje v Praze.

Když jsem ho poprvé uviděl vystupovat z tramvaje číslo 9 na Andělu, srdce mi bušilo až v krku. Nevěděl jsem, co mu řeknu. Nakonec jsem ho oslovil: „Tati?“ Otočil se a chvíli na mě nevěřícně zíral. Pak mě objal tak pevně, až mi tekly slzy.

Seděli jsme spolu v kavárně a já mu vyprávěl všechno – o tom, co mi máma říkala, o tom, jak jsem ho nenáviděl. On mlčel a pak začal vyprávět svůj příběh: „Tomáši, tvoje máma byla vždycky silná žena. Ale po smrti tvého dědečka se změnila. Začala mě podezírat ze všeho možného – že mám milenku, že chci odejít… Já ji nikdy nepodvedl. Ale ona mi zakazovala tě vidět, vyháněla mě z bytu. Nakonec mi řekla, že jestli tě budu chtít vídat, udělá ti ze života peklo.“

Byl jsem v šoku. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem.

„Chtěl jsem tě chránit,“ odpověděl tiše. „Myslel jsem, že až budeš starší, pochopíš sám.“

V tu chvíli jsem cítil směs vzteku, smutku i úlevy. Všechno, čemu jsem věřil, byla lež.

Když jsem se vrátil domů, našel jsem mámu sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Vím všechno,“ řekl jsem jí bez obalu.

Rozplakala se a začala se omlouvat: „Bála jsem se, že tě ztratím… Byla jsem zoufalá…“

„Ale tys mě připravila o otce!“ vykřikl jsem.

Následující týdny byly plné hádek i ticha. Snažil jsem se pochopit mámu i otce – oba byli oběťmi svých strachů a chyb.

Dnes mám s otcem lepší vztah než kdy dřív. S matkou je to složitější – někdy jí rozumím, jindy jí nemohu odpustit.

Někdy si kladu otázku: Kolik rodin žije ve lži jen proto, že někdo nedokáže odpustit nebo přiznat chybu? A kolik dětí platí za chyby svých rodičů? Co byste udělali vy na mém místě?