Proč bych měla odpouštět? Příběh o rodině Novotných a stínu dokonalého bratra

„Proč bych měla zase všechno dělat já?“ vyhrkla jsem, když mi v telefonu zazněl hlas mé sestry Lenky. „Protože jsi přece vždycky byla ta zodpovědná,“ odpověděla bez zaváhání. V tu chvíli jsem měla chuť s telefonem praštit o zeď. Seděla jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na celé dětství.

Tomáš, můj bratr, byl vždycky ten zlatý syn. Maminka o něm mluvila s hrdostí, i když přinesl trojku z matiky: „On je prostě chytrý, jenom potřebuje víc času.“ Když jsem já dostala jedničku, jen mávla rukou: „To je normální, ty se učíš dobře.“ Nikdy jsem neměla pocit, že bych byla dost dobrá. Všechno se točilo kolem Tomáše – jeho hokejové tréninky, jeho kamarádi, jeho úspěchy i průšvihy. Já byla ta druhá, ta, která pomáhá s nákupem, vaří a uklízí.

Teď je maminka nemocná. Rakovina. Lékaři říkají, že má před sebou možná jen pár měsíců. A všichni – Lenka, Tomáš i teta Jana – čekají, že se o ni postarám já. Protože já jsem ta spolehlivá. Protože Tomáš má přece rodinu a práci v Brně a Lenka je těhotná. Nikdo se neptá, jak se cítím já.

„Mami, potřebuješ něco?“ ptám se jí tiše, když jí podávám čaj. Je slabá, oči má zavřené. „Ne, děvče moje…“ zamumlá a pak dodá: „Kde je Tomáš? Už dlouho tu nebyl.“ Ta věta mě bodne do srdce jako nůž. Vždycky to byl Tomáš. I teď.

Sedím u její postele a v hlavě mi běží všechny ty chvíle, kdy jsem ji potřebovala já – když mě ve škole šikanovali kvůli brýlím, když jsem poprvé dostala menstruaci a nevěděla si rady, když mě opustil první kluk. Vždycky měla čas jen na Tomáše. A teď mám být já ta, kdo jí bude utírat pot z čela a měnit prostěradla.

Jednou večer přijde Tomáš. Přijde pozdě, voní drahým parfémem a v ruce drží kytici růží. Maminka se rozpláče dojetím. „Tomášku, ty jsi tak hodný…“ šeptá a tiskne mu ruku. Já stojím v koutě a cítím se neviditelná. Po chvíli Tomáš přijde za mnou do kuchyně.

„Hele, vím, že toho máš hodně,“ říká tiše. „Ale já fakt nemůžu být tady pořád. Máme malýho a práce je šíleně…“

„To je v pohodě,“ přeruším ho chladně. „Jsem zvyklá.“

Podívá se na mě provinile. „Víš… máma tě má taky ráda. Jen to neumí dát najevo.“

Zasměju se hořce. „To říkáš vždycky.“

Tomáš pokrčí rameny a odejde zpátky za maminkou. Já zůstanu sama v kuchyni a brečím do dlaní.

Dny plynou jeden za druhým. Maminka slábne, já jsem unavenější a protivnější. Lenka mi volá každý večer: „Jak to zvládáš? Já bych to nedala…“ Teta Jana mi nosí buchty a rady: „Musíš být silná, holka.“ Ale nikdo mi nepomůže.

Jednou v noci maminka začne blouznit. Volám sanitku, sedím s ní na pohotovosti do rána. Tomáš přijede až druhý den odpoledne. „Promiň,“ řekne jenom.

Když se vracíme domů, maminka mě chytí za ruku: „Děkuju ti…“ šeptne slabě. Poprvé v životě mám pocit, že mě vidí. Ale pak dodá: „Kdy přijde Tomáš?“

V tu chvíli to nevydržím. „Mami, proč jsi mě nikdy neměla ráda tak jako jeho?“ vyhrknu skrz slzy.

Maminka se na mě podívá překvapeně a smutně. „Ale já tě mám ráda… Jenom jsi byla vždycky tak silná… Myslela jsem, že to nepotřebuješ slyšet.“

Sedíme spolu dlouho mlčky. Cítím úlevu i bolest zároveň. Možná jsem opravdu byla silná – protože jsem musela být.

Maminka umírá o měsíc později. Na pohřbu stojím vedle Tomáše a Lenky. Všichni říkají, jak byla skvělá matka. Já mlčím.

Doma sedím u okna a přemýšlím: Mám právo být na ni naštvaná? Mám jí odpustit? Nebo mám konečně začít žít svůj vlastní život?

Možná nejsem dokonalá dcera – ale aspoň už nejsem neviditelná.

Co byste udělali vy? Dá se vůbec odpustit roky přehlížení? Nebo je lepší jít dál bez odpuštění?