Proč jsem ti věřila? – Příběh rozpadu jedné české rodiny

„Proč jsi mi to udělala, mami? Proč jsi věřila tátovi, když jsi věděla, jaký je?“ Ondřejův hlas se rozléhá prázdným bytem, až se mi z toho sevře žaludek. Jeho oči jsou plné výčitek a zloby, které jsem si nikdy nedokázala představit u svého vlastního syna. Venku padá sníh a já cítím, jak se mi v srdci rozprostírá stejný chlad jako za okny.

„Ondro, prosím tě, uklidni se. Všechno má svůj čas. Nemůžu jen tak přepsat dům na tebe, vždyť víš, že tu žijeme s Klárkou…“ Snažím se mluvit klidně, ale hlas se mi třese. Klárka sedí v kuchyni a předstírá, že si čte, ale vím, že slyší každé slovo.

Ondřej se rozhlédne po obýváku, kde ještě visí jeho dětské kresby. „Tohle už není můj domov,“ procedí mezi zuby. „Táta měl pravdu. Ty nikdy neuděláš nic pořádně. Vždycky všechno pokazíš.“

Zabolí to víc než cokoliv jiného. Vzpomenu si na dobu, kdy byl malý kluk a schovával se mi za sukni, když se bál bouřky. Teď přede mnou stojí cizinec.

„Ondro, já jsem tě nikdy nechtěla zklamat. Všechno jsem dělala pro vás dva…“

„Pro nás dva? Vážně? Tak proč jsi nechala tátu odejít? Proč jsi mu věřila, že nás neopustí?“

Nemám odpověď. Možná proto, že jsem sama sobě lhala. Chtěla jsem věřit, že naše rodina vydrží všechno. Ale když jsem jednoho dne našla v jeho kapse cizí klíče a na mobilu zprávy od nějaké Lucie, svět se mi zhroutil.

Bylo to před třemi lety. Petr přišel domů pozdě, voněl cizím parfémem a v očích měl vinu. „Jitko, musíme si promluvit,“ řekl tehdy tiše. Věděla jsem to už dávno, jen jsem to nechtěla slyšet nahlas.

Rozvod byl rychlý a bolestivý. Petr si našel byt v centru Prahy a brzy nato i novou rodinu – Lucii a jejího syna Filipa. Ondřej za ním začal jezdit častěji a častěji. Klárka zůstala se mnou. Každý večer jsem poslouchala její tiché vzlyky za zavřenými dveřmi.

Teď je Ondřej dospělý muž a já mám pocit, že ho ztrácím podruhé. „Mami, já potřebuju začít nový život. Když mi dům přepíšeš, můžu ho prodat a koupit si byt s Terezou. Ty tu stejně zůstaneš s Klárkou.“

„Ondro…“

„Nechci o tom mluvit! Už mě nebaví čekat!“ práskne dveřmi a zmizí do noci.

Sedím na pohovce a dívám se na Klárku. Má oči plné slz, ale snaží se být silná. „Mami, proč je Ondra tak zlý?“ šeptá.

Nevím, co jí říct. Možná je to všechno moje vina. Možná jsem měla být přísnější nebo naopak víc chápat. Možná jsem měla bojovat za naši rodinu víc.

Další dny jsou tiché a napjaté. Ondřej mi píše zprávy plné výčitek a požadavků. Petr mi volá jen tehdy, když potřebuje něco ohledně alimentů nebo školy pro Klárku. Lucie mi posílá přes WhatsApp fotky jejich šťastné rodiny – výlety do Krkonoš, společné večeře u svíček.

Jednou večer sedím u stolu s Klárkou a najednou řekne: „Mami, myslíš, že bys někdy mohla být zase šťastná?“

Zaskočí mě to. „Nevím, zlato… Asi bych měla začít u sebe.“

Začnu chodit k psycholožce. Poprvé v životě mluvím o svých pocitech nahlas – o strachu ze samoty, o bolesti ze zrady i o tom nekonečném pocitu viny. Psycholožka mi říká: „Jitko, musíte si odpustit.“ Ale jak?

Jednoho dne přijde dopis od právníka – Ondřej podal návrh na předběžné opatření ohledně domu. Srdce mi buší až v krku. Volám mu: „Ondro, proč to děláš? To opravdu chceš jít proti vlastní mámě?“

„Já už nemám co ztratit,“ odpoví chladně.

Začínám chápat, že některé rány se nezahojí nikdy. Ale nechci přijít i o Klárku. Snažím se jí být oporou – vaříme spolu večeře, chodíme na procházky do Stromovky a povídáme si dlouho do noci.

Jednou večer mi Klárka položí ruku na rameno: „Mami, já tě mám ráda takovou, jaká jsi.“

Rozpláču se.

Možná nikdy nepochopím, proč mě Ondřej tak nenávidí nebo proč Petr odešel za jinou ženou. Ale vím jedno – musím žít dál kvůli sobě i kvůli Klárce.

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Je možné ještě někdy najít klid po tolika zradách? Co byste udělali vy na mém místě?