Půjčka od tchána: Rozhodnutí, které mě pronásleduje každý den

„Tak kolik to teda přesně potřebuješ, Petře?“ ozvalo se z druhé strany stolu. Tchán, pan Novotný, seděl naproti mně v kuchyni, ruce založené na prsou, pohled tvrdý jako žula. V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Ale místo toho jsem polkl a tiše řekl: „Sto tisíc. Potřebuju sto tisíc, abychom mohli zaplatit tu opravu střechy.“

Bylo to poprvé, co jsem si od něj něco půjčil. Vždycky jsem byl hrdý na to, že se o rodinu dokážu postarat sám. Jenže když nám v lednu začalo do bytu téct a pojišťovna odmítla plnit, nebylo jiné cesty. Moje žena Jana mě přesvědčovala, že její táta nám rád pomůže. „Vždyť jsi jeho zeť, Petře. A hlavně – jsme rodina,“ říkala mi večer v posteli, když jsem se převaloval a nemohl usnout.

Jenže už ten první rozhovor byl jiný, než jsem čekal. Tchán mi peníze dal, ale jeho pohled říkal všechno: „Teď jsi mi něco dlužen.“

Od té doby se všechno změnilo. Každá návštěva u Novotných byla plná napětí. Když jsem přišel na nedělní oběd, pan Novotný mě zdravil stroze a místo obvyklých vtipů a historek o jeho mládí mi jen pokládal otázky: „Jak to jde v práci? Už máš něco našetřeno? A kdy mi ty peníze vrátíš?“

Jana si toho všimla taky. „Táta je poslední dobou nějaký divný,“ šeptala mi jednou v kuchyni, když jsme myli nádobí po obědě. „Myslíš, že je to kvůli té půjčce?“

„Nevím,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem to věděl moc dobře.

Začal jsem se vyhýbat rodinným setkáním. Najednou jsem měl vždycky moc práce nebo jsem musel něco zařídit. Jana byla smutná a děti nechápaly, proč už nejezdíme k babičce a dědovi tak často jako dřív.

Jednou večer jsem zaslechl Janin rozhovor s matkou po telefonu. „Mami, já nevím, co se s tátou děje… Pořád má na Petra nějaké narážky… Ne, mami, on není neschopný! Jen měl smůlu…“

Cítil jsem se jako naprostý loser. V práci mě přehlíželi, doma jsem byl nervózní a u Novotných jsem byl jen ten, co si půjčil peníze a možná je nikdy nevrátí.

Jednoho dne mi tchán zavolal sám. „Petře, potřebuju s tebou mluvit. Přijeď dneska večer.“

Celou cestu autem jsem přemýšlel, co mi chce říct. Když jsem přišel do jeho bytu, seděl už u stolu s připravenou kávou a papírem.

„Tady máš,“ podal mi listinu. „Sepsal jsem ti splátkový kalendář. Chci mít jistotu, že to budeš brát vážně.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Už to nebyl můj tchán – byl to věřitel.

„Pane Novotný… Já vím, že to není ideální situace… Ale opravdu dělám, co můžu…“

„To nestačí,“ přerušil mě tvrdě. „Jana si zaslouží víc než život s někým, kdo neumí zajistit rodinu.“

Tohle byla rána pod pás. Odešel jsem domů a celou noc nespal.

Začal jsem brát přesčasy a brigády po večerech. Doma už jsem skoro nebyl. Jana byla čím dál víc nešťastná a děti měly pocit, že jim mizím před očima.

Jednou večer přišla Jana do ložnice s očima plnýma slz. „Petře… já už to takhle nechci. Táta tě pořád ponižuje a ty se kvůli tomu ničíš…“

„Ale já to dělám pro nás!“ vykřikl jsem zoufale.

„A co když tě tím ztratíme?“ zašeptala.

V tu chvíli mi došlo, že půjčka od tchána nás stála mnohem víc než jen peníze.

Nakonec jsem mu všechno splatil – každý halíř. Ale vztah už nikdy nebyl stejný. Pan Novotný mě dál bral jako někoho méněcenného a já se nikdy nezbavil pocitu ponížení.

Dneska už bych si od něj nikdy nic nepůjčil. Radši bych prodal auto nebo šel na tři práce najednou.

Někdy si říkám: Stálo to vůbec za to? Co byste udělali vy na mém místě?