Rodinné setkání ve čtvrtek: Nečekané rozhodnutí o babiččině domě

„Tohle není fér, mami! Vždyť víš, že jsem u babičky trávila celé léto, když byla nemocná!“ vyhrkla jsem, sotva jsem dosedla ke stolu v obýváku. Táta se na mě podíval tím svým klidným, ale přísným pohledem, který mě vždycky dokázal umlčet. Moje sestra Jana seděla naproti mně, ruce složené v klíně, oči upřené do stolu. Vzduch byl těžký, jako by se v něm vznášela všechna ta nevyřčená slova z posledních let.

Byl čtvrtek večer a já jsem věděla, že tohle setkání nebude jednoduché. Rodiče nás pozvali na „důležitou rodinnou poradu“, což v naší rodině znamenalo jediné – něco se děje s majetkem. Tentokrát šlo o babiččin dům v malé vesnici u Litoměřic. Dům, kde jsme s Janou vyrůstaly, kde voněla bábovka a kde babička vždycky říkala: „Doma je tam, kde je srdce.“

„Nikdo neříká, že to není fér,“ ozvala se máma tiše. „Ale musíme rozhodnout společně. Dům už rok chátrá a my nemáme peníze na opravu.“

Jana zvedla hlavu. „Já bych tam chtěla zůstat. Vždyť jsem si tam už začala zařizovat pokoj. A ty jsi stejně pořád v Praze, Lenko.“

Zamrazilo mě. Jana vždycky uměla bodnout přesně tam, kde to nejvíc bolí. Ano, žiju v Praze, mám práci v knihovně a do vesnice jezdím jen občas. Ale to přece neznamená, že mi na domě nezáleží!

Táta si odkašlal. „Holky, poslouchejte mě. Máme dvě možnosti: buď dům prodáme a peníze si rozdělíte napůl, nebo ho jedna z vás převezme a druhá dostane finanční vyrovnání.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vzpomněla jsem si na poslední léto s babičkou – jak jsme seděly na lavičce pod třešní a ona mi šeptala: „Lenko, postarej se o dům. Je to naše rodinné dědictví.“ Slíbila jsem jí to. Ale teď? Teď mám pocit, že mi ten slib někdo bere.

„A co kdybychom dům nechaly být? Třeba se časem najde řešení,“ navrhla jsem zoufale.

Máma zavrtěla hlavou. „To nejde. Každý měsíc platíme poplatky a sousedi si stěžují na nepořádek na zahradě.“

Jana se ke mně naklonila: „Lenko, já tam chci žít. Chci mít rodinu tam, kde jsme vyrůstaly. Ty máš svůj život jinde.“

„A co když bych tam chtěla jezdit aspoň na víkendy?“ vyhrkla jsem.

Táta povzdechl: „To by znamenalo dům rozdělit napůl. Ale to není praktické.“

Všichni jsme mlčeli. Hodiny na stěně tikaly až příliš hlasitě. Najednou jsem měla pocit, že se dusím.

„Tak dobře,“ řekla jsem nakonec tiše. „Pokud je to takhle… prodáme ho.“

Jana zbledla. „To nemyslíš vážně! Já tam chci zůstat!“

„A já zase nechci přijít o vzpomínky jen proto, že žiju ve městě!“ vykřikla jsem.

Máma začala plakat. Táta sevřel rty do úzké linky a odešel do kuchyně.

Zůstaly jsme s Janou samy. Chvíli jsme jen seděly a dívaly se na sebe.

„Víš co?“ řekla nakonec Jana. „Možná bychom měly dům opravdu prodat. Třeba nám to pomůže začít znovu.“

„Ale co babička?“ zašeptala jsem.

Jana pokrčila rameny: „Babička by chtěla, abychom byly šťastné. Ne abychom se hádaly kvůli domu.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co znamená domov. Je to místo? Nebo lidé? Nebo vzpomínky?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V hlavě mi zněla babiččina slova i Janina výčitka. Když mi máma večer zavolala, že se rozhodli dům prodat a peníze rozdělit napůl, rozplakala jsem se.

Možná je to správné rozhodnutí. Možná ne. Ale jedno vím jistě – rodina je někdy to nejsložitější na světě.

A tak se ptám: Co byste udělali vy? Je lepší držet se vzpomínek a tradic, nebo jít dál a začít novou kapitolu?