Slzy na jednom polštáři: Matka a dcera opuštěné ve stejném týdnu

„Mami, proč to tak bolí?“ Klára sedí vedle mě na gauči, její ramena se třesou a v ruce žmoulá kapesník. Její oči jsou zarudlé, stejně jako ty moje. V bytě je ticho, jen někde v dálce slyším tlumený zvuk tramvaje, která projíždí kolem našeho paneláku na Jižním Městě. Venku se stmívá, světla lamp se odrážejí v oknech naproti a já mám pocit, že se mi celý svět zhroutil.

„Nevím, Klárko,“ odpovím tiše a snažím se, aby mi neukápla další slza. Ale stejně se to stane. Slzy mi stékají po tváři a já je už ani neutírám. Vždyť na co? V tuhle chvíli je všechno jedno. Před dvěma dny mi přišla zpráva od Petra. Dvacet let jsme spolu žili, vychovávali Kláru, plánovali dovolené, hádali se kvůli hloupostem, smáli se, když jsme spolu pekli vánoční cukroví. A teď? Jedna zpráva na WhatsAppu: „Promiň, už to dál nejde. Potřebuju být sám.“

Klára dostala podobnou zprávu včera. Její první láska, Tomáš, jí napsal, že už ji nemiluje. Prý se změnila. Prý potřebuje někoho jiného. Sedíme tu spolu, dvě ženy, matka a dcera, každá se svým zlomeným srdcem, a poprvé v životě si připadám, že jsme si blíž než kdy dřív.

„Myslíš, že se k nám někdy vrátí?“ zeptá se Klára a v jejím hlase je tolik naděje, až mě to bodne u srdce. Vím, že bych jí měla říct pravdu, ale nedokážu to. Sama v sobě pořád hledám zbytky naděje, že Petr jednou přijde domů, že otevře dveře a řekne, že to byl jen špatný sen.

„Nevím, zlato,“ zašeptám a obejmu ji. Cítím, jak se její tělo chvěje, jak se snaží zadržet vzlykání. „Ale máme jedna druhou. To je teď nejdůležitější.“

Klára se na mě podívá a poprvé se trochu usměje. „Mami, myslíš, že jsme něco udělaly špatně?“

Ta otázka mě zasáhne jako rána pěstí. Přemýšlím o tom už celé dva dny. Co jsem udělala špatně? Byla jsem špatná manželka? Nedávala jsem Petrovi dost prostoru? Nebo jsem byla moc přísná na Kláru, když byla malá? Všechno se mi honí hlavou a najednou mám pocit, že se dusím.

„Tohle není naše vina,“ řeknu nakonec, i když si tím nejsem jistá. „Někdy prostě lidé odejdou. A my s tím nemůžeme nic dělat.“

Klára se znovu rozpláče a já ji nechám. Vím, že slzy jsou teď potřeba. Jsou jako déšť po dlouhém suchu – bolí, ale zároveň čistí.

Následující dny jsou jako v mlze. Chodím do práce, ale nedokážu se soustředit. V kanceláři se mě kolegyně Jana ptá, jestli jsem v pořádku. Jen zavrtím hlavou a rychle se schovám na záchodě, kde se rozpláču. Klára nechodí do školy, říká, že jí není dobře. Volám třídní učitelce a omlouvám ji, ale vím, že to není pravda. Jen potřebuje čas.

Jednoho večera sedíme s Klárou u stolu a jíme studené těstoviny. Nikomu se nechce vařit. Najednou se ozve zvonek. Obě se na sebe podíváme – v očích nám probleskne jiskřička naděje. Možná je to Petr? Nebo Tomáš? Ale za dveřmi stojí moje sestra Ivana.

„Holky moje,“ obejme nás obě najednou a já cítím, jak se mi ulevuje. Ivana je vždycky ta silná, ta, která všechno zvládne. Přinese nám bábovku a sedne si k nám do kuchyně.

„Musíte se z toho vybrečet,“ řekne rozhodně. „Ale pak musíte začít žít dál. Svět se nezastavil.“

Chci jí odporovat, říct jí, že to nejde, že to bolí moc. Ale vím, že má pravdu. Klára se na ni dívá s obdivem a já si uvědomuju, že potřebujeme někoho, kdo nás postaví zpátky na nohy.

Další den se rozhodnu, že musíme něco změnit. Vezmu Kláru na procházku do Hostivařského lesoparku. Je chladno, ale slunce svítí a vzduch voní po jaru. Klára mlčí, ale drží mě za ruku. Po chvíli se zastaví a podívá se mi do očí.

„Mami, myslíš, že někdy budu zase šťastná?“

Zhluboka se nadechnu. „Ano, Klárko. Ale bude to chvíli trvat. Musíme si dovolit být smutné, ale nesmíme v tom zůstat navždy.“

Klára přikývne a já vím, že to pochopila. Cestou domů si koupíme zmrzlinu a poprvé po dlouhé době se obě zasmějeme.

Večer si sednu k oknu a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, jak se život může během pár dní změnit. Jak rychle může přijít bolest, ale i jak pomalu přichází naděje.

„Mami?“ ozve se Klára ode dveří. „Děkuju, že jsi tu se mnou.“

Usměju se na ni a poprvé cítím, že to zvládneme. Možná ne dnes, možná ne zítra, ale jednou určitě.

A tak tu sedím, s hlavou plnou otázek: Proč lidé odcházejí právě tehdy, když je nejvíc potřebujeme? A jak dlouho trvá, než se člověk naučí znovu věřit v lásku? Co myslíte vy?