Slzy syna: Martinovo doznání k otcově památce

„Proč jsi mi to nikdy neřekl, tati?“ šeptám do ticha našeho bytu, kde ještě pořád visí jeho starý kabát na věšáku. Je to přesně rok, co jsem ho naposledy viděl živého. Ten den jsem přišel domů pozdě, pohádali jsme se kvůli úplné hlouposti – kvůli rozbitému autu a nevyžehlené košili. On pak odešel do ložnice a já bouchl dveřmi. Ráno už byl mrtvý.

Od té doby mě pronásleduje vina. Máma se uzavřela do sebe, sestra Klára odjela do Brna a já zůstal v Praze sám. Všude kolem mě jsou jeho věci: starý foťák, sbírka známek, polička s knihami o horách. Každý předmět je připomínkou toho, co jsme si nestihli říct.

Dnes je výročí jeho smrti. Sedím v kuchyni, popíjím studenou kávu a přemýšlím, jestli mám vůbec právo truchlit, když jsem byl poslední, kdo na něj křičel. Máma mlčky sedí u stolu a plete šálu. Najednou zazvoní zvonek.

„Martine, otevři prosím,“ řekne tiše máma.

Za dveřmi stojí paní Novotná z vedlejšího bytu. V ruce drží starou krabici.

„Tohle tu nechal váš tatínek u mě v den, kdy… no, víte,“ podává mi ji rozpačitě. „Říkal, že vám to mám dát přesně za rok.“

Krabici držím v rukou a cítím, jak se mi třesou prsty. Máma se na mě dívá s otázkou v očích. Opatrně ji otevřu. Uvnitř je několik dopisů, starý zápisník a fotografie.

První dopis je adresovaný mně:

„Martine,

možná už tu nejsem, když tohle čteš. Vím, že jsme se často hádali. Ale chci, abys věděl, že tě mám rád víc než cokoliv na světě. Vždycky jsem byl na tebe hrdý – i když jsem to neuměl říct nahlas. Vím, že nejsi dokonalý syn a já rozhodně nebyl dokonalý otec. Ale to nevadí. Důležité je, že jsme byli rodina.“

Slzy mi stékají po tváři. Máma mě obejme a poprvé za celý rok spolu brečíme.

V zápisníku jsou poznámky z jeho posledních let – útržky myšlenek, básničky, vtipné historky z práce v dílně v Holešovicích. Najednou čtu:

„Dneska jsem se pohádal s Martinem. Je tvrdohlavý po mně. Ale vím, že to jednou pochopí.“

Listuji dál a nacházím fotku z našeho posledního společného výletu do Krkonoš. Stojíme vedle sebe na Sněžce, oba promrzlí a usměvaví.

„Pamatuješ si ten den?“ ptá se máma tiše.

„Jo… byl jsem protivný puberťák a on mě donutil jít až nahoru,“ usměju se skrz slzy.

„Byl na tebe pyšný,“ šeptne máma.

V krabici je ještě jeden dopis – tentokrát pro Kláru:

„Klárko,

vždycky jsi byla moje sluníčko. Vím, že tě čekají těžké chvíle, ale nikdy nezapomeň, že rodina je to nejdůležitější.“

Volám sestře do Brna a čtu jí dopis nahlas. Oběma nám tečou slzy.

Večer sedíme s mámou u stolu a poprvé po roce si povídáme o tátovi – o jeho smyslu pro humor, o tom, jak miloval houby a jak neuměl vařit nic jiného než guláš.

„Víš, Martine,“ řekne máma tiše, „já mu taky spoustu věcí nestihla říct.“

Dlouho do noci listujeme zápisníkem a smějeme se i pláčeme zároveň.

Druhý den ráno jdu do práce jiný člověk. Vím, že bolest nikdy úplně nezmizí, ale už mě tolik nesžírá vina. Táta mi dal možnost rozloučit se a pochopit, že i když jsme si někdy nerozuměli, láska byla vždycky mezi námi.

A tak se ptám: Kolik z nás si nosí v sobě nevyřčená slova? Kolik z nás čeká až bude pozdě? Napište mi – co byste svým blízkým řekli dnes, kdybyste věděli, že zítra už nemusíte mít šanci?