Teta a bratranec se stěhují: Varování od sestry, které změnilo můj život

„Lucko, poslouchej mě dobře. Teta Jana a Petr se k vám brzy nastěhují. Buď opatrná.“ Hlas mojí sestry Kláry zněl naléhavě, skoro až zoufale. Seděla jsem na parapetu v našem malém bytě na Žižkově, venku bubnoval déšť do oken a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Cože? Proč? A co Emilka?“ vyhrkla jsem, ale Klára jen povzdechla: „To ti máma neřekne. Ale věř mi, Lucko, není to jen tak.“ Pak zavěsila.

Celý večer jsem chodila po bytě jako lev v kleci. Máma seděla v kuchyni, upřeně míchala polévku a tvářila se, že mě neslyší. „Mami, proč se k nám stěhuje teta Jana? Co se stalo?“ ptala jsem se znovu a znovu. Jenže ona vždycky jen zavrtěla hlavou: „To je rodinná věc, Lucko. Až bude čas, všechno pochopíš.“

Teta Jana byla pro mě vždycky záhadou. Při rodinných oslavách sedávala stranou, mluvila tiše a její oči byly plné smutku. Její syn Petr byl o dva roky starší než já, ale nikdy jsme si nebyli blízcí. Emilka, jeho mladší sestra, byla naopak vždycky veselá a upovídaná – jenže teď o ní nikdo nemluvil.

Když teta s Petrem přijeli, bylo to jako by do bytu vtrhl ledový vítr. Teta měla kruhy pod očima a Petr se tvářil nepřístupně. Máma jim ukázala pokoj po babičce a já jsem cítila, jak se atmosféra v bytě změnila – bylo tu těsno nejen fyzicky, ale hlavně duševně.

První týdny byly plné napětí. Teta Jana skoro nemluvila, Petr celé dny seděl u počítače a já jsem měla pocit, že náš domov už není můj. Máma se snažila být milá na všechny, ale večer jsem ji slyšela plakat v koupelně.

Jednou v noci jsem zaslechla hádku z kuchyně. „Neměla jsi jí to říkat! Lucka je ještě dítě!“ šeptala teta Jana rozčileně. „Ale ona má právo vědět pravdu,“ odpověděla máma tiše. Srdce mi bušilo – jakou pravdu?

Začala jsem si všímat zvláštních věcí. Petr byl často nervózní, vyhýbal se mi pohledem a někdy se zamykal v pokoji i na několik hodin. Jednou jsem ho načapala, jak prohledává máminu kabelku. „Co děláš?“ vyhrkla jsem. Vyděsil se a rychle odešel.

O pár dní později mi Klára napsala zprávu: „Dej si pozor na Petra. Není to takový andílek, jak si všichni myslí.“ Nechápala jsem – Petr byl vždycky tichý a uzavřený.

Jednoho dne zmizely máminy šperky. Máma byla zoufalá a obviňovala sama sebe, že je někde založila. Já jsem ale měla podezření. Večer jsem si sedla k Petrovi do pokoje: „Petře, neviděl jsi máminy šperky?“ Podíval se na mě s tvrdým pohledem: „Co si to o mně myslíš? Že bych kradl?“ Jeho hlas byl ledový.

Začala jsem být paranoidní. Každý zvuk v bytě mě děsil, bála jsem se chodit spát. Jednou v noci jsem slyšela šramot u dveří – Petr se snažil dostat do mámina pokoje. „Co tu děláš?“ zašeptala jsem z chodby. Lekl se a utekl zpátky do svého pokoje.

Ráno jsem všechno řekla mámě. Ta zbledla a poprvé přiznala: „Lucko, Petr má problémy. Dostal se do špatné party, měl potíže ve škole… Jana už nevěděla kudy kam.“

V tu chvíli mi došlo, proč Emilka není s nimi – zůstala u otce na Moravě, protože teta už nezvládala oba děti najednou.

Situace doma byla čím dál horší. Petr začal být agresivní, hádal se s tetou i s mámou. Jednou dokonce rozbil dveře od koupelny. Máma byla na pokraji zhroucení.

Nakonec jsme museli zavolat policii – Petr ukradl sousedce peníze z kabelky a ta ho načapala. Teta Jana byla zlomená: „Všechno je to moje vina… Kdybych byla lepší matka…“

Po tom všem zůstalo v našem bytě prázdno a smutek. Teta s Petrem odešli k babičce na venkov a já jsem měla pocit, že už nikdy nebudeme stejná rodina jako dřív.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co znamená rodina a jestli je možné odpustit zradu i těm nejbližším. Je lepší držet tajemství, nebo říct pravdu i za cenu bolesti?

Možná bychom si měli častěji klást otázku: Co bychom udělali my na místě druhých? A kde je hranice mezi pomocí a ochranou vlastního domova?