Všechno je to jen harampádí, řekla Petra. Teď nevím, jak s ní mluvit dál.

„To jsou jen věci, teta. Harampádí. Vyhodila jsem to, ať tu není bordel.“

Stála jsem v předsíni svého bytu, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Petra, moje neteř, se na mě dívala s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla – netrpělivý, skoro pohrdavý. V ruce držela pytel na odpadky, ve kterém jsem zahlédla rohy starých dopisů, fotografie v zažloutlých obálkách a dokonce i malou dřevěnou krabičku, kterou mi kdysi vyřezal můj muž Karel.

„Petro, co jsi to udělala?“ vydechla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „To nebyly jen věci. To byly vzpomínky. To byl můj život.“

Petra protočila oči. „Teto, vždyť je to všechno staré. K čemu ti to je? Máš tu málo místa a pořád si stěžuješ, že nemůžeš najít ponožky. Udělala jsem ti službu.“

Chtěla jsem na ni křičet, ale hlas mi selhal. Místo toho jsem si sedla na židli a objala si kolena. V hlavě mi běžely obrazy – Karel, jak mi píše dopis z vojny; maminka, která mi posílá pohled z lázní; já jako malá holka na černobílé fotce s copánky.

Petra mezitím pokračovala v úklidu. „Podívej se na to z té lepší stránky. Máš teď víc místa na nové věci. Třeba si koupíš něco hezkého do obýváku.“

„Ale já nechci nové věci,“ zašeptala jsem. „Chci svoje vzpomínky.“

Petra se zastavila a chvíli na mě koukala. Pak pokrčila rameny a odešla do kuchyně. Slyšela jsem šustění pytle a pak tiché zaklapnutí dveří odpadkového koše.

Seděla jsem tam dlouho. Bylo mi zle od žaludku a hlavou mi běžela jediná myšlenka: Proč to udělala? Proč jí na tom tak nezáleží?

Když se vrátila do pokoje, snažila jsem se najít slova. „Petro, víš… ty dopisy byly od Karla. Psal mi je z vojny. A ta krabička… to byla první věc, kterou mi dal.“

Petra si povzdechla a sedla si naproti mně. „Teto, já chápu, že pro tebe mají ty věci hodnotu. Ale nemůžeš žít minulostí. Musíš se posunout dál.“

„A kdo jsi ty, abys rozhodovala o tom, co mám cítit?“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla.

Chvíli bylo ticho. Pak Petra vstala a začala si balit kabelku. „Víš co? Možná bych sem neměla chodit tak často. Stejně si pořád jen stěžuješ.“

Zůstala po ní prázdnota a ticho. Seděla jsem v bytě, který najednou působil cize – jako by tu už nebylo nic mého.

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak se změnil svět kolem mě. Dřív jsme s Karlem seděli u stolu, pili čaj a smáli se nad starými fotkami. Teď mám pocit, že nikoho nezajímá, co bylo dřív.

Druhý den ráno jsem šla ke kontejnerům za domem. Doufala jsem, že tam ještě najdu aspoň něco z toho, co Petra vyhodila. Prohrabávala jsem pytle s odpadem a slzy mi tekly po tvářích. Lidé mě míjeli a dívali se na mě jako na blázna.

Našla jsem jen jednu pomačkanou fotku – já a Karel na Karlově mostě v roce 1972. Držela jsem ji v ruce jako poklad.

Večer mi volala sestra Jana. „Slyšela jsem od Petry, že jste se pohádaly. Co se stalo?“

Vysvětlila jsem jí všechno mezi vzlyky.

Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Petra to myslela dobře, ale někdy je moc rázná. Víš, mladí dneska nechápou, proč si schováváme staré věci.“

„Ale proč by měli rozhodovat za mě?“ zeptala jsem se zoufale.

Jana povzdechla: „Možná byste si měly promluvit znovu. Zkus jí vysvětlit, co pro tebe ty věci znamenají.“

Uběhlo několik dní a Petra se neozvala. Byla jsem sama se svými myšlenkami i bolestí ze ztráty nejen věcí, ale i důvěry.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Petra s kyticí tulipánů.

„Teto… promiň,“ řekla tiše. „Nevěděla jsem, jak moc ti na tom záleží.“

Objala mě a já poprvé po dlouhé době pocítila úlevu.

Seděly jsme spolu u čaje a povídaly si o Karlovi i o starých časech. Petra slíbila, že už nikdy nic nevyhodí bez mého svolení.

Ale stejně ve mně zůstalo něco zlomeného – pocit, že svět mladých je jiný než ten můj.

Někdy přemýšlím: Je opravdu všechno jen harampádí? Nebo jsou naše vzpomínky tím nejcennějším, co máme? Co byste udělali vy na mém místě?