Zapomenutá vlastními: Matčino ultimátum

„Tak dost! Už toho mám opravdu plné zuby!“ vykřikla jsem do ticha kuchyně, kde se kolem stolu rozesadili moji tři dospělí potomci – Jana, Petr a Tomáš. Všichni se na mě překvapeně podívali, jako bych právě spadla z višně. Ale já už nemohla dál mlčet. Všechno se ve mně vařilo.

„Mami, co se děje?“ zeptala se Jana, nejstarší, která si vždycky myslela, že všechno zvládne levou zadní. „Děje se to, že už mě nebaví být tu pro vás jen jako služka! Celý život jsem vám dávala všechno – čas, energii, lásku. A teď? Teď tu sedím sama v tomhle baráku a vy si na mě vzpomenete jenom, když potřebujete vyprat nebo půjčit peníze.“

Petr se zamračil. „Ale mami, vždyť víš, že máme svoje rodiny a práce…“

„A já nemám právo na svůj život? Na trochu klidu? Myslíte si, že mě baví tahat těžké tašky z obchodu, když mě bolí záda? Nebo že mi nevadí, když mi nikdo ani nezavolá?“

Tomáš se snažil odlehčit situaci: „Ale mami, vždyť jsme tady…“

„Jste tady, protože jsem vás pozvala a řekla vám, že mám něco důležitého na srdci! Jinak byste se tu neukázali další měsíc!“

V místnosti zavládlo ticho. Slyšela jsem tikot hodin a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – jak jsem je vodila do školky v dešti, jak jsem šila masky na karnevaly, jak jsem jim vařila jejich oblíbené buchty. A teď? Teď jsem pro ně jen stará ženská v domě na kraji vesnice.

„Tak co teda chceš?“ zeptala se Jana podrážděně.

Zhluboka jsem se nadechla. „Chci, abyste mi začali pomáhat. Nechci být sama. Nechci umřít v tomhle domě a aby mě našli až sousedi podle zápachu! Jestli se to nezmění… prodám dům a půjdu do domova důchodců. Peníze použiju na sebe. Už nebudu čekat, až si na mě vzpomenete.“

Petr se rozčílil: „To nám chceš vzít dědictví? To přece nemyslíš vážně!“

„Myslím to naprosto vážně! Dům je můj a já rozhodnu, co s ním bude. Vy jste si vybrali svůj život beze mě – tak já si vyberu svůj.“

Jana se rozplakala. „Mami, to přece nemůžeš…“

„Proč ne? Když jste byli malí, byla jsem tu vždycky. Teď jste dospělí a já pro vás neznamenám nic.“

Tomáš mlčel a díval se do stolu. Vždycky byl ten nejcitlivější, ale i on poslední roky zmizel do svého světa práce a rodiny.

Vzpomínám si na dny, kdy byl dům plný smíchu a křiku. Kdy jsme spolu pekli cukroví na Vánoce a hráli karty dlouho do noci. Teď slyším jen tikot hodin a šustění vlastních kroků po linoleu.

Po té hádce odešli domů. Dny plynuly pomalu a já čekala na jejich reakci. Bylo mi úzko – opravdu bych prodala dům? Vždyť je to jediné místo, kde mám vzpomínky na manžela, na děti… Ale představa, že tu zestárnu sama a nikdo si mě nevšimne, byla horší.

Za týden přijela Jana sama. Přinesla mi kytici tulipánů a objala mě. „Promiň mami… Máš pravdu. Byla jsem sobec. Ale bojím se tě ztratit.“

Rozplakala jsem se taky. „Já vás nechci vydírat… Jen už nemůžu být sama.“

Začali jsme spolu trávit víc času – Jana mi pomáhala s nákupy i úklidem, Petr přijel jednou za dva týdny posekat zahradu a Tomáš mi začal volat každou středu večer.

Ale pořád ve mně zůstává strach – co bude dál? Co když zase sklouzneme zpátky do starých kolejí? Co když opravdu jednou budu muset odejít z domu, který byl celý život mým útočištěm?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na západ slunce nad polem za domem. V hlavě mi běží otázky: Je správné dát dětem ultimátum? Nebo bych měla přijmout samotu jako součást stáří? Co byste udělali vy na mém místě?