„Ahoj, dcero. Přišel jsem k tobě bydlet!“: Návrat otce po letech a rodinné drama v české domácnosti

„Otevři, Kláro! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavě zpoza dveří. Srdce mi bušilo až v krku. Bylo pondělní odpoledne, právě jsem přišla z práce a těšila se na klidný večer s knížkou. Místo toho stál na chodbě paneláku můj otec, kterého jsem neviděla patnáct let. V ruce držel starý kufr a v druhé nějaký papír.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jestli mu vůbec chci otevřít.

„Přišel jsem k tobě bydlet. Legálně mě musíš přijmout. Jsem tvůj otec,“ řekl a podal mi listinu. Byla to žádost o trvalý pobyt na mé adrese, podepsaná úředníkem z městského úřadu.

Zavřela jsem oči a na vteřinu se vrátila do dětství. Bylo mi deset, když odešel. Tehdy jsem seděla s mámou v kuchyni, ona plakala a já nechápala proč. Věděla jsem jen, že už nebude křik, hádky a rozbité talíře. Máma mě vychovala sama, nikdy si nikoho nenašla. Pracovala jako zdravotní sestra na směny, abychom měly na nájem a jídlo. Otec platil alimenty jen občas, většinou až po výhrůžkách exekucí.

„Kláro, slyšíš mě?“ Otec stál pořád na prahu a já cítila jeho pach – směs cigaret a levné kolínské.

„Nemůžeš sem jen tak přijít po tolika letech! Máš vůbec představu, co jsi nám udělal?“ vyjela jsem na něj.

„Byl jsem mladý a hloupý. Teď už nemám kam jít. Všechno jsem ztratil…“ hlas se mu zlomil.

Zaváhala jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak mě máma učila jezdit na kole, jak jsme spolu pekly vánoční cukroví… A pak ty stíny – otcovo řvaní, rozbitá sklenice na zemi, máminy modřiny, které vysvětlovala pádem ze schodů.

„Máš kde spát? Nemáš žádné přátele?“ zeptala jsem se tiše.

„Nikdo mě nechce. Ty jsi moje jediná rodina,“ odpověděl a sklopil oči.

Pustila jsem ho dovnitř. Sedl si na gauč, rozhlížel se po mém malém bytě v paneláku na Proseku. Všude bylo čisto, voňavé svíčky, poličky s knížkami. Můj svět, který jsem si vybudovala sama.

„Máš něco k jídlu?“ zeptal se bez ostychu.

Ohřála jsem mu polévku a seděla naproti němu s hrnkem čaje v ruce. Mlčeli jsme. Hlavou mi běžely otázky: Proč teď? Co ode mě chce? A co máma?

Večer jsem zavolala mámě. „Mami, táta je u mě. Chce tu bydlet.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „Kláro, nedovol mu to. Víš, co všechno nám udělal.“

„Ale on nemá kam jít…“

„To není tvoje vina! Nenech se citově vydírat.“

Zavěsila jsem a rozplakala se. Cítila jsem vinu i vztek zároveň.

Další dny byly těžké. Otec se choval jako doma – zapínal televizi nahlas, kouřil na balkoně, nechával po sobě nepořádek. Když jsem přišla z práce unavená, čekal na mě s požadavky: „Koupíš mi pivo? Nemáš nějaké peníze navíc?“

Jednou večer přišel domů opilý. „Ty si myslíš, že jsi lepší než já? Jen proto, že máš práci a byt? Já ti dal život!“ křičel.

Vzpomínky na dětství mě bodaly jako jehly. Chtěla jsem ho vyhodit, ale zároveň jsem cítila povinnost – vždyť je to můj otec.

Začala jsem být nervózní i v práci. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Kamarádka Jana mě pozvala na kávu.

„Kláro, proč ho tam trpíš? On tě jen využívá!“ řekla mi přímo.

„Ale co když skončí na ulici? Co když se mu něco stane?“

„To není tvoje odpovědnost! Mysli taky na sebe.“

Jednou večer přišla máma nečekaně ke mně domů. Otec seděl u televize s lahváčem v ruce.

„Tak tady jsi,“ řekla chladně.

Otec se postavil a začali se hádat jako kdysi dávno. Já stála mezi nimi a cítila se zase jako ta malá holka v kuchyni před patnácti lety.

„Dost!“ vykřikla jsem najednou. „Takhle to dál nejde! Tati, musíš si najít jiné bydlení. Pomůžu ti najít azylový dům nebo podnájem, ale tady už zůstat nemůžeš.“

Otec mlčel a pak jen tiše řekl: „Jsem pro tebe přítěž.“

„Nechci tě nenávidět,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale potřebuju svůj klid.“

Druhý den si sbalil věci a odešel. Pomohla jsem mu najít místo v azylovém domě na Žižkově.

Dlouho jsem pak seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, co znamená rodina a kde končí naše povinnost vůči rodičům, kteří nás zklamali.

Možná bych měla být tvrdší… Nebo laskavější? Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit minulost a začít znovu?